Na jaře jste poprvé doma vyhráli, navíc po sérii porážek. Může to tým psychicky zvednout?

Samozřejmě. Každé vítězství pomůže. Bylo mi líto kluků minule v Boleslavi, kde hráli velmi dobře, nepustili soupeře do šance, ale v 87. minutě jsme dostali na 1:1. Přitom jsme předtím taky mohli zvýšit a byl by klid. Tam jsem viděl hlavy dole, dneska už se kluci radujou. Snad ta nervozita spadne a pojedeme dál.

Tým jste převzal právě před utkáním v Mladé Boleslavi. Co bylo potřeba udělat?

Vyčistit hlavy, zvednout psychiku. V každém sportu dělá psychika sedmdesát procent výkonu. Taky bylo potřeba zvýšit morálku, chodit včas a podobně. Kluci to rychle pochopili. Teď ale můžu dělat rozumy. Kdybychom prohráli...

Jako trenér jste začínal u nejmenších fotbalistů, učil jste metodou Coerver. Teď jste v úplně jiné kategorii. Je to velký posun?

Já jsem se k trénování dostal díky synovi, který začal hrát fotbal. Chytlo mě to. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být trenér, ale strašně mě to baví a postupně se posouvám dál.

Baví vás i práce s nejstaršími dorostenci? Trénování nejmenších jste si svého času hodně pochvaloval.

V FC Hradec jsem dostal šanci u čtrnáctky díky Luboši Prokopcovi. Teď trénuju třetím čtvrtým rokem, pořád se učím, zdokonaluju. Dělám chyby, napravuju je. Jsem rád, že mi Luboš dal tuhle šanci. Člověk celý život dělal fotbal, nic jiného pořádně neumí. Nejdřív jsem se po kariéře hledal, fotbal mi dodnes chybí. A tohle mi nahrazuje hraní. Baví mě sledovat, jak se kluci zlepšují, vidět jejich progres. To je pro mě nejvíc. Moje největší přání je vidět je pak někde v lize nebo v zahraničí a říct si „Tyjo, tohohle borce jsem trénoval!“

Zatím jste u devatenáctky jako záskok kvůli chybějící licenci. Pracujete na ní?

Ano, chci se na profilicenci přihlásit v říjnu.

Od dorostu už je docela blízko k dospělému fotbalu. Míříte nakonec tam?

Ano. Můj hlavní cíl je jednou trénovat dospělý fotbal. Ale jak říkám... Fotbal jsem hrál hodně dobře, trénování se učím, zdokonaluju se. Teď hlavně nechci jít pryč z Hradce – mám tu ve dvanáctce syna a chci být u toho, jak dělá postupné kroky, jak se zlepšuje.