FOTO: archív FC HK - Jirka Široký (horní řada, první zleva)ve skvělé společnosti - s Holmanem, Michálkem, Bicanem, Markvartem, Krejčím a dalšími

Zelená je tráva a fotbal, to je hra … , tak toto se zpívá ve známé písničce, kterou zná každé malé děcko. A fotbal je také hra o jedenácti mužích na každé straně hřiště a třech mužích v černém, kteří dohlíží během devadesáti minut na bezproblémový průběh utkání. Jenže fotbal není pouze o zmíněné hodině a půl a aktérech samotného utkání. Fotbal je hra o mnoha a mnoha lidech, kteří díky svému koníčku či zaměstnání na stadionu či hřišti stráví mnoho a mnoho času. Někdy i celý život.

Pojďme si tedy se Slávkem Trávníčkem, dopisovatelem webu Sport pod Bílou věží, připomenout jednoho z nich. Jsem si jist, že mnohým jméno nic neřekne, ale ti, kteří na stadion do Malšovic docházeli v minulých letech se železnou pravidelností, určitě si na něho vzpomenou!

Lidé ve službách hradeckého fotbalu: Jirka Široký

Zavzpomínáme na Jirku Širokého, neodmyslitelnou postavu fotbalového oddílu Spartaku Hradce Králové. Tento nepřehlédnutelný chlapík působil od konce padesátých let na starém škvárovém hřišti u nemocnice jako pomocník kustoda a správce pana Kašpara. Po přechodu fotbalistů na nový Všesportovní stadion, pracoval potom i v Malšovicích.

Jirka byl menší postavy, snad pro jeho odstáté uši se mu říkalo Hurvínek. Vzbuzoval úsměv, ale byl mezi fotbalisty velmi populární. Vyslovoval špatně písmeno ,,r", a když mluvil, tak to od něho znělo jako „chrr". Jednou prý volal na hřišti na sekretáře klubu pana Karla Roubíčka: ,,Pane Chrroubíček, dochrrostenci ty kuchrrvy zase stchrratili mechrrunu a asi jí ukchrradli." Sekretář ho potom s úsměvem musel uklidňovat, že to nebude tak horké, že míč se určitě najde.

Jeho syn Jiřík byl úplnou kopií svého táty, a tak není divu, že i on posloužil občas k malému žertíku. Tehdejší mistři ligy na Malšáku strčili malého kluka do kupky sena a táta ho dlouho hledal a křičel, kam mu ho zase schovali.

Při jednom ligovém zápase se stala další humorná událost, ve které byli táta i se synem středem pozornosti. Stalo se, že při utkání malý Jirka utekl svému tátovi z dozoru, vběhl na hřiště a zběsile utíkal k rohovému praporku. Než ho táta za obrovského povzbuzování naplněných tribun dostihl, tak Jiřík stačil vytrhnout ze země praporek a začal s ním mydlit hráče soupeře. Ovace domácích fanoušků a všech fotbalistů na hřišti nebraly konce.

Jednou po ligovém zápase Jirka Široký přinesl fotbalistům velký proutěný koš, aby se tam naházely propocené dresy, ručníky a další věci k vyprání. Podle vzpomínek samotných hráčů tam hodili i milého pomocníka správce, koš zavřeli a odešli z kabiny. Jirka prý křičel jako pominutý: ,,Vy kuchrrvy, pusťte mě ven!" Hlavním iniciátorem této taškařice byl prý stopér Jiří Hledík. Většina přímých pamětníků již dnes bohužel nežije, nicméně ti, co tu jsou, jako Ladislav Pokorný a Eda Schmidt, by mohli dlouho vyprávět své zážitky s Jirkou.

Oba vzpomínají, že když jeli hrát venkovní mistrák, tak Jirka Široký jezdil ještě s někým napřed autem, vezli koš s veškerou sportovní výbavou, a když kluci přišli před utkáním do kabiny, tak měli každý svůj kompletní dres na věšáku a bylo to tam, jako kdyby hráli v Malšovicích. Prostě Jirka byl jednička a fotbalisté ho měli rádi. Dosti často se stávalo, že když přijelo mužstvo soupeře k zápasu na Všesportovní stadion, tak hned vystartoval, a i když to měl od svého tehdejšího šéfa Františka Volta přísně zakázané, tak všem hráčům a trenérům podával ruce a vypadalo to, že je vítá předseda klubu, nebo nějaký přední funkcionář. Vedoucí Všesportovního stadionu František Volt přidává další neuvěřitelný zážitek: jednou takhle procházel chodbami v tribuně stadionu a něco zaslechl od bazénku, kam se hráči chodili koupat a rehabilitovat. ,,Koukal jsem jako blázen, bazén byl celý napuštěný a v něm Jirka Široký dováděl s nějakou slečnou a náramně se oba bavili."

Po Hradci se tradovala i jiná neuvěřitelná a velice zábavná příhoda. V hlavní roli opět vystupoval on, Jirka Široký. Dle vyprávění tehdejší opory, reprezentanta Edy Schmidta, se vracel Hradec domů z vítězného zápasu. V autobuse jel s nimi i Jirka, vládla příjemná zábava, něco se i vypilo, hráči se náramně bavili a Jirka byl samozřejmě ve svém živlu. Když se již blížili k Hradci Králové, tak ho ustrojili do černobílého dresu Spartaku, navlékli mu trenýrky, stulpny a kopačky. Ve městě autobus zastavil, milého Jirku vysadili a on pak prý v té parádě musel jít až do místa svého bydliště pěšky. V té době ho znalo hodně lidí, co chodili na fotbal, a tak byl středem pozornosti, cestou domů pozdravován hradeckými fandy.

Další neuvěřitelné zážitky s ním zase líčil stopér Honza Rolko. Jednou vyrazili Hradečáci hrát fotbal až na Slovensko do Banské Bystrice. Jirka si s nimi sedl do autobusu, a když vyjížděli ze Všesportovního stadionu, tak na příkaz předsedy klubu pana Václava Štětky, musel opustit autobus a výprava jela tedy bez něho. Fotbalisté tehdy někde cestou přespali, ale když druhý den přišli před zápasem do kabiny hostů, byli doslova šokováni. Jirka Široký stál u masážního stolu a právě dával na něho deku.

Další pikantní historku s ním zažili fotbalisté při přípravě mužstva před ligovým zápasem na malšovickém stadionu. Tehdejší trenér Zdeněk Krejčí, ho požádal, aby napsal na tabuli křídou sestavu na zápas. Jirka ji tedy napsal, ale Krejčí na to hned reagoval a ptal se ho, proč tam napsal 12 hráčů? On mu na to následně odpověděl, „no tchrrenére, přřece abychom vyhchrráli". Byl to maskot mužstva a před zápasem se mužstvo vždy v jeho přítomnosti patřičně uvolnilo.

Bylo o něm známo, že pracoval v ZVÚ a po práci chodil vždy ještě pomáhat na stadion, co bylo potřeba. Tato vzpomínka svědčí o tom, že to nebylo žádné ořezávátko a měl za ušima. Ve Škodovce samozřejmě měli píchací hodiny, a každý pracovník měl svoji píchačku. Na Všesportovním stadionu měli údržbáři také píchací hodiny a úplně stejné jako v ZVÚ. Jirka byl koumák a zjistil, že by toho mohl patřičně využít ve svůj prospěch. Jednou šli kluci z tréninku a koukali jako blázni, Jirka si tam odpíchnul a šel domů. Na píchačce pro ZVÚ měl ten den příchod do závodu v 6,00 a odchod 19,00. Prostě on se vyznal a věděl moc dobře, jak se dělají přesčasy.

Své by o něm mohl vypravovat i Ladislav Škorpil, trenér se smyslem pro humor, který s ním má také spoustu zážitků. Když se ho někdo zeptal, kolik mu je let, tak vždy odpovídal, mě je tolik chrroků jako Kchrrejčímu a maséchrru Kopeckému. Všichni tři byli ročník 1928. Od ZVÚ měl garsonku v Orlické kotlině a kdo tam byl, tak žasnul, jak tam měl vždy krásně naklizeno.

Tak takový byl Jirka Široký, alias Hurvínek; dobrý člověk, poctivák, který po práci ještě pracoval a žil pro hradecký fotbal. Ale konec měl smutný, dle vzpomínek lidí ze Spartaku šel jednou ze stadionu domů a na silnici byl ve městě sražen autem. Byl odvezen do nemocnice a nakonec zemřel někde v sociálním zařízení. Letos by se dožil 89 let. Tak obětavého a velice svérázného pracovníka, který hráčům čistil i kopačky, staral se jim o všechno a byl pro ně i maskotem mužstva, Spartak po jeho smrti už neměl a nejspíš už nikdy mít asi nebude. Jiří Široký ve své době určitě patřil k hradeckému fotbalu a všichni, kdo ho znali, si na něho dodnes rádi a v dobrém zavzpomínají.