Láďo, jaká byla tvoje cesta k fotbalu?

Do mičudy jsem kopal od mala. K fotbalu mne přivedl tatínek, který sám fotbal na amatérské úrovni hrával. V Rumburku jsem se tak jako malý kluk stal členem místního FK. Dařilo se mi, a tak si mne v mých 13 letech vzal do své akademie Slovan Liberec.

Říkáš, že ti bylo 13 let. Začal jsi již v tomto věku bydlet sám v Liberci?

Ne, první rok jsem ještě dojížděl. Z Rumburku jezdili do Liberce další dva hráči, takže jsme cestovali společně. Ale po roce jsem se nastěhoval na internát Slovanu. V Liberci jsem od žáků, přes dorost a Juniorku došel až do A-týmu. Byl jsem v kádru první sezónu, když mne mateřský klub umožnil hostovaní na Žižkově. V dresu tamní Viktorky jsem hrál druhou ligu. Odtud jsem se vrátil do Liberce, ale brzy jsem již přestoupil do Varnsdorfu. Pak jsem si ještě „odskočil“ na půlroční hostování do prvoligového Slováckaa nakonec jsem se vrátil do Varsdorfu .

Přišel jsi do Hradce jako hodně ofenzivní záložník, který dává branky. Pozice druhého nejlepšího střelce loňské FNL hovoří za vše. Nastupoval jsi od počátku kariéry na tomto postu, nebo jsi se k němu tak říkajíc propracoval?

Pravdou je, že jsem začínal jako brankář. To bylo asi ovlivněno právě tím, že chytal i můj otec. Ale jinak jsem, kromě krátkého neúspěšného pokusu předělat mne na beka, vždy hrál nahoře, táhlo mne to góly spíše střílet a připravovat.

Pojďme teď, jestli dovolíš, od fotbalu jinam. Jsi ženatý? Jaké máš další koníčky?

Jsem svobodný, ale mám přítelkyni. Ta pracuje v Liberci. Proto se do Hradce nestěhuji, budu ve městě jen několikrát týdně přespávat. Pokud jde o koníčky, jde hlavně o sport jako takový. Doma mne nevedli jen k fotbalu, ale ke sportovní všestrannosti. Vyzkoušel jsem mnoho sportů, do dnešního dne přetrvala záliba v jízdě na kole, oblíbil jsem si také squash, kolečkové brusle. Velmi rád mám saunování. Z mimosportovních zálib hlavně poslech muziky a filmy. Z filmů preferuji historické, popř. trochu temné, horrory… I když jsem ho nestihl sledovat od prvních dílů, můžu jmenovat například seriál „Hra o trůny“. To je ten styl, který se mi líbí.

Co považuješ za největší dosavadní úspěch ve své fotbalové kariéře?

Ten první velký zážitek mám ještě ze žákovské kategorie. Byl jsem součástí výběru okresního fotbalového svazu v Děčíně a stali jsme se tehdy mistry republiky ve své věkové kategorii, bylo to tuším v roce 2002. V dospělém fotbale si samozřejmě nejvíce cením našeho postupu-nepostupu s Varnsdorfem do první ligy na jaře 2015. Byť se nakonec z důvodů nevyhovujícího stadionu nepostoupilo, ta radost, oslavy, to jsem prožil, ten úspěch jsme sportovně vybojovali a nikdo mi ty pocity nevezme.

Letos jsme v Hradci prožívali chvíli velké obavy ze stejného osudu, jaký měl rok předtím Varnsdorf. V Hradci se nakonec vše podařilo vyřešit a i díky tomu jsi teď tady. Jak jste ale tehdy vy, hráči, tu situaci s „nepostupem“ vnímali.

Samozřejmě to bylo smutné, ale nebylo to také překvapující. My jsme na takovou možnost byli svým způsobem připraveni. I když nás to samozřejmě mrzelo hodně, nebyl to vysloveně šok. Ty informace, že to u nepostupu kvůli stadionu může skončit, jsme měli a s touto variantou jsme museli počítat. Nemohli jsme to nijak ovlivnit.

Říkal jsi mi, čeho si ve své dosavadní kariéře nejvíce ceníš. Podívejme se na závěr našeho rozhovoru na opačnou stranu, ne zpátky, ale do budoucnosti. Čeho bys chtěl ještě dosáhnout?

Teď mám před sebou jeden konkrétní cíl, a ten je pro mne prvořadým. Chci za Hradec pravidelně nastupovat v první lize, pomoci týmu k co nejlepšímu umístění a těšit naše příznivce dobrou hrou mojí i celého týmu. To by mi pro začátek stačilo :-)