Krajský národní výbor v Hradci Králové v roce 1954 vypsal užší soutěž na vypracování „ideového návrhu tělovýchovného a rekreačního střediska“. Byl to bombastický projekt, podle nějž měl v místech, kde dnes stojí Všesportovní stadion, vyrůst komplex různých sportovišť na celkové ploše kolem 100 hektarů.

1.května 1956 vyšel v Pochodni, dnešní Královéhradecký DENÍK, článek Karla Josefovského. Tento článek je níže přepsán doslovně, včetně dobových politických klišé s řadou i úsměvných informací. A uveřejňujeme ho především kvůli přehledu, co se z těchto vizí podařilo v místech současného Všesportovního stadionu v Malšovicích realizovat.

Ve druhé pětiletce vybudujeme sportovní stadion

Kdyby vás někdo při dnešním Svátku práce zastavil na Gottwaldově náměstí a řekl vám, že 1. máj posledního roku naší druhé pětiletky budeme společně oslavovat místo na tradičním Gottwaldově náměstí na louce mezi malšovickou a novohrádeckou silnicí, jistě byste se usmáli, a považovali to za žert, ale to není fantasie, nýbrž opravdová skutečnost. Nepředbíhejme však!
Tělovýchova a sport nám vychovává zdatné a zdravé jedince, kteří vytvářejí silný národní celek respektovaný nejen u nás, ale i v mezinárodních vztazích. Tělovýchova a sport sbližuje národy a na místo nepřátelství nastupuje zdravá a přátelská rivalita. Zásady vytčené vládním prohlášením o pěstování masové tělovýchovy a sportu nám dnes umožňují snazší dosažení vytčeného cíle, k němuž je nutno vybudovat vyhovující podmínky a prostředí, tj. také dokonale vybavená sportovní a tělovýchovná zařízení, která dosud krajské město nemá. V tomto směru nastala dnes v Hradci Králové kritická situace.

Rostoucí bytová výstavba současně zrušila sportovní hřiště Dynama v Orlické kotlině, tenisové dvorce u Jiráskových sadů, kde bude letos dokončena stavba zimního stadionu a v nejkratší době bude nutno zastavět obytnými domy i nynější fotbalové hřiště Spartaku ZVU u nemocnice i s tenisovými dvorci. Toto, dnes jediné fotbalové hřiště ve vnitřním městě je při zátopách již po padesát let zaplavováno a vynakládalo se veliké úsilí na jeho udržení v použivatelném stavu. Nelze také přehlédnout skutečnost, že dnes hřiště nevyhovuje podmínkám pro naši nejvyšší soutěž a že diváci nemají ze hry dostatečný požitek pro špatnou viditelnost a stísněnost. Při zápasech přeboru republiky musí pracující zaujímat místa s dobrou viditelností již několik hodin před zápasem! A to jistě není právě nejpříjemnější! Bylo by velkou národohospodářskou škodou, aby byly další finanční částky vynakládány na různá provisoria, a nikoliv na definitivní sportoviště.
Dnešní Hradec Králové o 65.000 obyvatelích potřebuje naléhavě vybudování sportovišť předpokládaných územních plánem. Dnes máme v Hradci Králové jen hřiště Spartaku ZVU na nábřeží s tělocvičnou, atletickou drahou, hřištěm pro košíkovou a odbíjenou a tenisovými dvorci. Je to jediný lehkoatletický stánek krajského města. Avšak v poslední době se hodně mluví o tom, že tento lehkoatletický stadion bude přebudován na fotbalové hřiště. Opět provizorium, protože toto „řešení" není v souladu s územím plánem krajského města a vyžádalo by dalších finančních částek nehledě k tomu, že by byla citelně poškozena lehká atletika, která má v Hradci Králové také svou tradici. Dnes nemůžeme přihlížet tomu, aby jeden sport byl preferován proti druhému. U tohoto stadionu se však projevily i prostorové nesnáze v zařízení při loňské krajské spartakiádě. Všechny tyto okolnosti vyvolávají nutnost urychleného vybudování ústředního stadionu, vyhovujícího objemem, vybavením a zařízením pro všechny druhy sportu. Krajské město nemá ani vhodně vybavené koupaliště a dostatečný počet rekreačních ploch. Současně tedy mizí dvě hlavní hřiště pro kopanou a téměř všechny tenisové dvorce v Hradci Králové. Krajské město je tělovýchovným centrem celého kraje, a proto je třeba vybudovat tělovýchovné jádro, které musí být vybaveno zařízením pro přiměřený počet diváků. U vědomí této situace a se zřetelem na dohledný vývoj města se 100.00 obyvateli, přikročí krajský národní výbor v Hradci Králové k řešení celkového problému a vypsal před dvěma lety užší soutěž na vypracování ideového návrhu tělovýchovného a rekreačního střediska.

Jako vítězný vyšel návrh pražských autorů Ing. Arch. V. Syrovátky a Ing. Arch. F. Šamana, který bude sloužit za ideový podklad definitního řešení. Nové tělovýchovné a rekreační středisko bude umístěno na levém břehu Orlice do prostoru ohraničeného zhruba povodňovou hrází „U Mlýnka", zástavbou obce Malšovice a přes spojovací silnici Hradec Králové-Malšovice až ke státní silnici vedoucí na Nový Hradec Králové. Celková plocha střediska sportovních a rekreačních zařízení včetně vodních ploch bude činit asi 100 hektarů. Celková výstavba bude rozdělena do čtyř okrsků, které budou vybudovány v letech 1958-1961. V prvém okrsku bude fotbalový stadion pro 30.000 diváků, který bude mít všechna místa k sezení, šestiproudovou běžeckou dráhu dlouhou 400 metrů, osmiproudovou rovinku pro sprinty, dráhu pro steeple-chase s vodním příkopem dlouhou 3 km a další lehkoatletické disciplíny. Dále zde budou dvě velké tribuny. V západní tribuně je umístěno hygienické zařízení, samostatné treningové místnosti pro zápasníky, rohovníky, stolní tenisty, judisty, šermíře, těžké a lehké atletiky a pěkný kuželník. Ve východní tribuně budou jen hygienická a sociální zařízení. Dále bude v I. Okrsku vybudována velká moderní tělocvična, kde se budou hrát v zimních měsících zápasy v košíkové a která bude sloužit jako výcvikové a gymnastické středisko. O velikost nám nejlépe řekne cifra… pro 2000 diváků! A to už je co říci! V I. Okrsku také bude závodní plavecké středisko se skokanskou věží, hřiště pro rugby, košíkovou s hledištěm pro 1000 diváků, hřiště pro odbíjenou, které bude mít gumoasfaltovou dlažbu a nástupová komunikace s hlavní vstupní bránou. Také zde bude dětský koutek se sadovou úpravou. Ve II. Okrsku bude sektorové hřiště pro kopanou pro 1500 sedících a 3000 stojících diváků, dvanáct tenisových dvorců s tribunami pro 3000 diváků. Do výstavby III. Okrsku je pojata ústřední budova šaten, hřiště pro házenou o 11 hráčích, hřiště pro pozemní hokej a stadiónek pro českou házenou s gumoasfaltovým povrchem. Na západním ochozu bude hlediště pro 2500 diváků. Dále zde budou umístěna dvě hřiště pro košíkovou, tři gorodková hřiště, hřiště pro kolovou a devět hřišť pro odbíjenou Z toho budou čtyři s gumoasfaltovou dlažbou. Také zde bude vybudováno koupaliště s kompletním zařízením, loděnice pro veslařský sport a bude dobudováno stávající hřiště v Malšovicích. V posledním-čtvrtém okrsku bude louka pro konání masových akcí a soustředění pro 50.000 osob s hygienickým zařízením pro 15.000 osob, která bude bohatě obklopena zelení. Zde se budou konat lidové slavnosti, estrády, koncerty a manifestace. Tento objekt bude v prostoru od malšovické silnice k novohradecké silnici. Pro návštěvníky s vlastními dopravními prostředky bude u novohradecké silnice vybudována autoopravna jako pohotovostní služba parkujícím vozidlům. V nejbližší době budou vystavena tabla a model celého sportovního komplexu. Aby veřejnost zhlédla celkový rozsah výstavby, která bude velkým přínosem ve výstavbě krajského města.

Výstavba celého tělovýchovného komplexu byla schválena na zasedání výboru KVTVS (Krajského výboru tělesné výchovy a sportu - pozn. red.) v Hradci Králové dne 24. dubna 1956, kde byl dán rovněž souhlas, aby výstavba l. okrsku byla zahájena ještě letos! Výstavba nového stadionu však souvisí s dokončením zimního stadionu u Jiráskových sadů, proto urychlené dokončení zimního stadionu se musí stát záležitosti všech občanů krajského města. Je nutné, aby hned počátkem příštího roku se pracovalo na sportovním stadionu, aby veřejnost mohla sledovat zápasy podzimního kola přeboru republiky v kopané již na novém stadionu, a nikoliv na provisorním hřišti. Ještě letos nastoupí na staveniště okrsku těžká rypadla a další zemní stroje, které provedou všechny zemní práce včetně odvodněni celého prostoru, aby tento velký komplex budovaný v akci „Zvelebování měst a obcí" byl urychleně dobudován.

Rada MěNV v Hradci Králové ve snaze podpořit urychleně dokončení zimního stadionu a zahájit včas výstavbu sportovního stadionu se usnesla na vyhlášení akce „Cihla na sportovní stadiony"´ a KVTVS v Hradci Králové tuto akci schválil pro oblast tělovýchovného hnutí celého hradeckého kraje. Již dnes, při májových oslavách v Hradci Králové. bude zahájen i prodej „cihel" ve formě vkusné nálepky za 1 Kčs a výtěžek z této akce bude věnován na sportovní stadiony. Tyto „cihly" se budou prodávat při všech veřejných akcích v krajském městě a při tělovýchovných akcích v celém kraji. Hradeckým sportovcům se tedy dostane po zimním stadionu i sportovního stadionu, které jim připraví podmínky pro úspěšnou činnost a representaci krajského města i celého Hradeckého kraje.“
KAREL JOSEFOVSKÝ, Pochodeň, 1.5.1956

To je tedy doslovný přepis dobového tisku jedenáct let po skončení 2. světové války, kdy univerzální stadion byl naprostou prioritou celého projektu. Soudruzi se do budování opravdu vrhli s velkou vervou, ovšem na podzim 1956 a následující roky sledovala veřejnost zápasy přeboru republiky stále na starém hřišti. A jak už víme, oslavovala tam spolu s fotbalisty i zisk mistrovského titulu na jaře 1960. Když fanoušci odnášeli Jiřího Hledíka a spol. na ramenou k Avionu, všeobecně se předpokládalo, že zápas s Nitrou byl posledním na hřišti U Nemocnice. „Po pětapadesátileté historii rozloučili se hradečtí fotbalisté definitivně se svojí proslulou škvárou, neboť podzimní ligové zápasy budou již kopat na novém stadionu u Malšovic,“napsala tenkrát Pochodeň. „Těžko by se dalo vyčíslit, kolik fotbalistů se na ní vyučilo, kolika miliónům divákům poskytla podívanou za více než půlstoletí své existence. Sloužila ve chvílích smutných a dosloužila v okamžiku – pro hradeckou kopanou nejslavnějším – tedy v pravý čas.“

Vedle jak ta jedle. V červenci 1960 vyšel v pochodni článek: Už za měsíc...“Přesněji spočítáno za 29 dní má poprvé zadunět žlutý fotbalový míč na travnatém koberci nového stadionu v Hradci Králové u Malšovic při zahajovacím utkání ligového podzimu. Ovšem při pohledu na dnešní staveniště se každému kolemjdoucímu zdá, že se nad rozestavěným dílem vznáší otazník jako na výzvě adresované všem, aby pomohli. Zasvěcení však klidně prohlašují, že se na novém stadionu zahájí stůj, co stůj. Říkají prostě: „Hrací plocha je, branky také, a to je to hlavní.“Zatím se však budou muset uskrovnit diváci, protože nasypané hlediště jich sice dobře pojme 20 000, ale jen k stání. Pracovníci odboru pro výstavbu města se však snaží přece jen přidat do hlediště alespoň 500 m provizorních lavic asi pro tisíc míst k sezení. Ovšem ti právě mají s výstavbou stadionu nejvíce starostí. Vždyť chtějí do zahájení ligy dostavět šatny pro mužstva, umyvárny, ošetřovnu, místnost pro rozhodčí a sociální zařízení pro hráče a diváky. Vezmeme-li stadion pod lupu, bylo uděláno hodně. Je už oplocen v délce 1500 m, zavedena elektrika, stadion má vlastní studnu s vodou na kropení i pro umyvárny, nyní se provádí oplocení vnitřní hrací plochy a další nutné práce. A těch je na budoucím centrálním stadionu ještě moc a moc! Brigádníků však stále poskrovnu...“

Ve středu 10. srpna 1960, v premiéře na novém hřišti v Malšovicích, domácí porazili v přípravném utkání Tatran Hostinné 15:0. Utkání sledovalo neuvěřitelných 3500 diváků a Míla Kvaček konto soupeře zatížil osmi brankami. Jenže fotbalový stadion byl poznat jen podle ohraničeného obdélníku trávy s dvěma brankami. Diváci se jinak tísnili na valech z písku navezeného z nedaleké Malšovy Lhoty, kde následkem bagrování vznikl Stříbrný rybník. „Lidi si pod sebou museli udupat místo, aby po svahu nesjížděli dolů,“ vzpomíná Ladislav Pokorný, mistr ligy z roku 1960.

První mistrovský zápas na stadionu v raném stupni rozestavěnosti sehrál Hradec o čtyři dny později, když v prvním ligovém kole porazil doma Spartu 4:1. První mistrovskou branku na novém stadionu vstřelil z trestného kopu Jiří Hledík a na hřišti se proháněla sestava: Jindra-Runštuk, Hledík, Pičman-Černý, Štěrba-Buránský, Pokorný, Kvaček, Zikán, Malík.

Tribuny pomalu rostly za provozu, ale Votroci se stejně o pět let později vrátili k nemocnici. V té době hráli druhou ligu a 11. dubna 1965 v prvním (přátelském) zápase zpět na škváře porazili Slavii 2:1. Na hřišti s nenapodobitelným geniem loci dohráli jaro a opět slavili úspěch – postoupili zpět do nejvyšší soutěže. „Škvára je pro nás nevýhodou. Neradi bychom ale ztratili výhodu prostředí u nemocnice a osobně bych se velmi nerad vracel do Malšovic,“ připouštěl trenér František Havránek. „Návrat tam by nám nijak neprospěl, spíše naopak. Věřím, že splní-li se slib (tráva na hřišti u nemocnice a zlepšení tréninkových a materiálních podmínek), stoupne i výkon mužstva,“ doufal v rozhovoru pro Pochodeň v setrvání na nevyhovujícím stadionu, který však byl na rozdíl od rozestavěného kolosu pro fotbal jako dělaný.

Jenže co naplat, plány jsou plány a ty se v téhle době měnily jen velmi těžko. Návrat do Malšovic byl nevyhnutelný, přesto ještě došlo k závěrečné úpravě starého hřiště. 5. září 1965 sehráli Hradečtí historicky poslední mistrovské utkání na škváře a podlehli v něm týmu VSS Košice 1:2. O pět týdnů později, 13. října 1965, už hostili Spartu na starém hřišti na trávě. Utkání s fantastickou atmosférou, před nějakými dvaceti tisíci diváky, skončilo 3:3 a hostům se nelíbilo, jak míč na čerstvě položeném pažitu divně poskakoval. „A já si z toho stadionu u nemocnice pamatuju ještě to, že o poločase v kabině vůbec nebylo slyšet, co říká trenér. Jak nám lidi na dřevěné tribuně nad hlavou dupali, byl to neskutečný rámus,“ vzpomíná s úsměvem sparťan Václav Mašek, stříbrný medailista z mistrovství světa 1962.

Příští rok v květnu už nebylo vyhnutí a Hradec se stěhoval na Všesportovní stadion. Ten se urychleně dokončoval, aby byl připraven na slavnostní otevření – bezmála šest let poté, co se na něm hrál první zápas! Ceremoniál obstaral dojezd třetí etapy Závodu míru, a ještě před ním přátelské utkání Hradce s brazilským týmem Vasco da Gama. Stavební práce nabraly ďábelské tempo, pomáhala armáda, bezpečnost, brigádníci, podniky, školy a další.

Teprve měsíc před Dnem D, 8. dubna 1966, bylo dokončeno zastřešení tribun. Pak přišla na řadu dvě sociální zařízení pro návštěvníky u západní tribuny a příjezdová komunikace pro závodníky a doprovodná vozidla. V akci „kulový blesk“ pak obkladači, izolatéři a klempíři Stavomontáží Kukleny dokončili šatnový objekt. Družstvo Malba natřelo podhledy obou tribun, Eram uvedl do chodu rozhlasovou ústřednu na západní tribuně. Totéž okresní správa spojů s ústřednou telefonní. Hrací plochu a pokladny mělo na starosti krajské tělovýchovné zařízení.

Pro snazší příchod diváků a rozložení tlačenice udělali vojáci pontonový přechod u městské plovárny. Největší svízel byla s ochozy pro diváky, přiložit ruce k dílu museli brigádníci ze škol, úřadů, závodů, občanských výborů a samozřejmě vojáci. Vzniklo 3500 míst k sezení, ostatní diváci museli stát na upraveném svahu. Bylo rozhodnuto nedělat provizorní lavice, protože se mělo na výstavbě stadionu plynule pokračovat. Na východní tribuně vyrostlo definitivní zařízení na občerstvení, na západní tribuně byly ambulantní stánky RaJ a Jednoty.

Přípravy na dojezd etapy cyklistického závodu vyrostly do monstrózních rozměrů, upravily se vozovky a cesty v celém kraji, příjezdová silnice ke stadionu dostala nový povrch. Samozřejmě, že ne vše bylo v pořádku. Etapový výbor sice vydal pěknou informační brožuru pro diváky, ale Pochodeň se podivovala nad tím, jak vůbec taková publikace, plná omylů z historie Hradce Králové, mohla vyjít…

I přesto byl malý zázrak, že 11. května bylo vše připraveno a více než dvacet tisíc diváků sledovalo první měření sil mezi Votroky a Brazilci. Hradec nastoupil v sestavě Paulus (Jindra) – Huml, Pičman, Zelinka (Šonka), Zahálka (Deutsch) – Moník, Silbernágl – Šuranský, Schmidt, Tauchen, Zikán a už ve třetí minutě dal po akci Tauchena se Zelinkou vedoucí gól Schmidt. „Už si ho ani nevybavím. To je zajímavé, že jo?“ usmívá se střelec. „Brali jsme to jako slavnostnější přátelský zápas, mimořádnost. Vzpomínám si, že proti nám stála klasika brazilského fotbalu. Ne že by nás vyučovali, ale bylo vidět, že to nejsou ořezávátka. Byli technicky vyspělí,“ loví v paměti obrazy ze zápasu, který skončil prohrou 2:3. Výsledek však nebyl důležitý; podstatnější bylo, že fotbalový Hradec měl konečně nový domov. I když se na něj nikdo moc netěšil. „U Nemocnice jsme byli v kontaktu s diváky, pro ně i pro nás to mělo větší náboj. Na Všesportovním stadionu, když na vás někdo zařval, buď jste ho neslyšel, nebo jste nerozuměl, co křičí,“ srovnává Schmidt. „U Nemocnice jsem se bál i toho chlapa s deštníkem, co tam chodil. Když Pinďa Zikán přestal běhat, hned ho hnal,“ směje se.

Podobně mluví drtivá většina hráčů – rozlehlá mísa dodnes nemá atmosféru, pokud se na tribuny nenamačká alespoň deset tisíc lidí. Také proto se Votroci brzy stěhovali zpátky k nemocnici: to když se jim v sezoně 1968/1969 přestalo dařit i ve druhé lize. Až do začátku ročníku 1971/1972 pendlovali, a většinu zápasů odehráli na starém hřišti. Jen několikrát vyběhli na „letiště“ v Malšovicích. Na podzim 1971 procházeli druhou ligou pod lízátky, ale když viděli, že bojují o postup, skočili na jaře zase zpátky k nemocnici.

V tom byl jasně znát vztah trenéra Zdeňka Krejčího ke starému hřišti. Snad proto, že na něm jako hráč vyhrál titul, měl tendenci svoje mužstvo na místo úspěchu vracet pokaždé, když se stal hlavním koučem. Na jaře 1972 takto Votroci, i díky čtyřem zápasům odehraným v lepší atmosféře, postoupili do ligy. U nemocnice už ale využívali jen hřiště, jezdili převlečení z kabiny Všesportovního stadionu.

12. srpna 1972 se na Všesportovním stadionu odehrál zřejmě nejslavnější zápas jeho historie. Snad k tomu přispěly dramatické okolnosti postupu, snad se projevila netrpělivost po pětiletém čekání na ligu. Jistě hrálo roli i to, že prvním soupeřem z elitní úrovně byla Sparta. Prodalo se všech 30 tisíc vstupenek a další tisíce lidí se dostaly dovnitř bez lístku. Nejodvážnější odhady tvrdily, že přišlo přes 36 tisíc diváků. Pořadatelé byli nuceni odstranit některé reklamy, aby viděli i lidé, kteří si museli sednout rovnou za plot. Branky Lubase, Kuchaře a Schmidta znamenaly slavnou výhru 3:2 a ten srpnový večer se Hradec proměnil v město velké radosti.

Jen málokterý fotbalový stadion má takové poznávací znamení jako ten Všesportovní v Hradci Králové. Koneckonců, podle originálních stožárů dostal i neoficiální jméno „lízátka“ a jsou vidět zdaleka. Originální stožáry vznikly podle návrhu Stavoprojektu Hradec Králové (ing.Morávek a ing. Škaloud) a konečné projektové řešení ocelové konstrukce stožárů bylo dokončeno v dubnu 1973. Stožáry jsou vysoké 55 metrů, váha jednoho je 45 tun, kruhové osvětlovací panely mají průměr 10,5 metru a od středu hřiště je střed každého z nich vzdálen 106 metrů vodorovně. Z každého stožáru svítilo v době výstavby 60-64 svítidel. Pracovalo se i v zimních měsících tak, aby 20. května 1975, při utkání se Slovanem Pardubice, mohlo umělé osvětlení. poprvé ozářit travnatou plochu. Zajímavostí je, že ve stejné sezoně, při utkání s Libercem 17. listopadu 1974 se poprvé rozsvítila také obří světelná informační tabule z Nisasportu Jablonec nad Nisou. Dominanta celého stadionu „lízátka“ si získala oblibu fanoušků a dnes jsou to při diskuzích o přestavbě či výstavbě nového domova Votroků snad jen ona, o kterých se vedou spory. Deník ve středu 13. září 2017 přinesl na první straně titulek „Lízátka padnou“ a text: „Když se poprvé v roce 1975 rozsvítila, stala se „lízátka“ nad hradeckým fotbalovým stadionem jedním ze symbolů města. Teď však musí ustoupit modernizaci stadionu, nad kterým přes 40 let drží ochrannou ruku. První stožáry půjdou k zemi příští rok. Místo nich postaví jejich menší a úspornější variantu“.

A můžeme v historickém popisu skutečností Malšovického stadionu popojít dál. Když Hradec v posledním kole na jaře 1980 potřeboval neprohrát s rozjetými Vítkovicemi o více než tři góly, vymohl si trenér Rudolf Šindler (mimo jiné i kvůli iniciativě fanoušků) dočasný přesun na staré hřiště. Tam pak sedm a půl tisíce diváků dohnalo Votroky k dostačující porážce 0:2. A znovu z toho nakonec byl postup, ovšem první zápas baráže s Teplicemi odehrál Hradec již na Všesportovním stadionu, aby bylo možné uspokojit poptávku po vstupenkách. Zde byl nakonec Malšák naplněn do posledního místečka a všech přítomných dvacet, pětadvacet ?? tisíc fanoušků bylo nakonec spokojených.

Na kouzlo téměř posvátného hřiště pod topolovou alejí u nemocnice pak chtěl znovu Zdeněk Krejčí navázat i při svém druhém trenérském angažmá v Hradci. A znovu tým na chátrajícím hřišti slavil skok do vyšší soutěže. Pravda, tentokrát, v sezoně 1983/1984 to bylo jen ze třetí ligy do druhé, ale ani tady nelze podceňovat roli ikonického místa. „Nechodilo tolik lidí, ale tam, i když přijde tisícovka, je to znát. Byl to dobrý tah,“ chválí zpětně přesun Vladimír Mráz, bývalý kapitán a stoper Spartaku Hradec Králové.

Hrát na takřka vesnickém hřišti, když nedaleko stojí obrovský stadion, však brzy přestalo být udržitelné. V roce 1986 vedení Spartaku rozhodlo, že se zápasy přesunou definitivně do Malšovic. Člen výboru Tláskal vysvětloval, že se hřiště u nemocnice nemodernizovalo, protože se celou dobu počítalo s využitím Všesportovního stadionu a území u Orlice mělo připadnout výstavbě areálu pedagogické fakulty: „Kabiny staré, pod dřevěnou tribunou bez vytápění, ale hlavně bez teplé i studené vody. Hráči obou družstev se musí přestrojovat před zápasem na Všesportovním stadiónu, bezpečně dopravit na hřiště. Po zápasu promáčení a upocení znovu na Všesporťák. Problémem zůstávají střídající hráči v případném dešti, když se nemají kde převléknout do suchého a teplého oděvu. Stejná situace je s rozhodčími. Ani pro diváky nelze sociální zařízení nazvat vyhovujícím,“ tak bylo popisováno staré hřiště u nemocnice v médiích osmdesátých let. Taktéž se již čím dál tím víc přihlíželo k havarijnímu stavu dřevěné tribuny.

Rozhodnutí přesunout se definitivně do Malšovic padlo poměrně náhle, a tak definitivně poslední duel u nemocnice neprovázelo žádné oficiální loučení, žádná nostalgie ve vzduchu cítit nebyla. Hradečtí na svém starém hřišti naposledy kopli do míče 2. listopadu 1985, když nasázeli pět gólů bývalému gólmanovi LIAZU Jablonec a předsedovi FAČR v jedné osobě Miroslavu Peltovi a Severočechy porazili 5:0.

Všesportovní stadion se od svého počátku podstatně změnil jen jednou, to když se jím v červenci 1997 prohnala velká voda, přesunula se v rámci rekonstrukce kabina domácího týmu na stranu blíž k Orlici. Jinak se od devadesátých let do betonového kolosu nikomu investovat nechtělo, neboť ve vzduchu stále visela výstavba nového domova. Jen po přelomu tisíciletí, když musel Hradec při postupech do nejvyšší soutěže splnit podmínky pro prvoligové stadiony, přibyly sedačky, objevila se a opět zmizela montovaná tribuna za brankou pro tisíc lidí, tráva pokryla běžecký ovál a kosmetické úpravy byly provedeny i v zázemí. Poslední změny proběhly v loňském roce v rámci rekonstrukce východní tribuny, kde vznikla nová VIP zóna a novinářský sektor. Tato nová „nadstavba“ bude v budoucnu sloužit novému areálu Malšovického stadionu jako případné zázemí pro údržbu, kabiny pro tréninková hřiště a možná i jako zázemí pro fotbalové svazy.

Jak to tedy všechno dopadne? Uvidíme! Jedno je ale jisté. Před utkáním s Příbramí si mohl každý z fanoušků „odbagrovat“ ten svůj kousek „Malšáku“ a snad i tím málem přispět v nadcházející přestavbě. Hradec Králové na důstojný stadion stále čeká! Nyní se ho již dočká. Fotbalisté, vedení, ale hlavně fanoušci si ho jednoznačně zaslouží! Vždyť se podívejte na začátek článku. Malšák se začal stavět více jak před šedesáti lety.

Milan Šedivý a Jiří Rádl, zdroje: archiv klubu FC Hradec Králové, kniha Černobílá historie, web Sport pod Bílou věží

Bulletin Černobílá gól z utkání s Příbramí si můžete otevřít ZDE