Když letos v srpnu nedorazil k autobusu, který mířil do Mladé Boleslavi k prvoligovému utkání našich borců s jihlavskými Ježky, nikoho z jeho kamarádů a přátel nenapadlo, že Frky právě bojuje o život ve fakultní nemocnici. Jako nejpravděpodobnější příčina jeho absence na tribuně byla zmiňována možnost dalšího Frkolova výletu na Slovensko, kde hledá posily do našich řad. Skutečnost však byla krutá, Pavel byl účastníkem dopravní nehody a jako cyklista z ní nevyšel dobře.

Jeho bojovné srdce a skvělá práce personálu naší FÚ dokázala společně Pavla udržet při životě. Po pár týdnech začala jeho cesta zpátky, při mnoha návštěvách jsme viděli, jak se neustále jeho kondice lepší.

Mnoho známých i neznámých lidí si v minulých měsících psalo o informace o Pavlově stavu. Jedním z nich byl pak i vpravdě nejznámější trenér v Hradci, všeobecně respektovaná osobnost veřejného života našeho města, pan Ladislav Škorpil. Zajímal se o Pavlův zdravotní stav od prvopočátku a sám se také nabídl, že by jel Frkolu navštívit.

Při posledních návštěvách jsme „vizitu" pana Škorpila používali tak trochu k tlaku na Pavla, aby se více snažil cvičit pravou polovinu těla, které zatím neposlouchá tak, jak by měla. Frky se na svůj trenérský idol moc těšil a tak jsme nakonec naplánovali tuto návštěvu na těsně předvánoční období. Byla to trefa do černého. Nevím, jaké dárky Pavla ještě letos čekaly (měl jet na vánoce krátce domů), ale jsem si jist, že osobní návštěva pana Škorpila v Městci Králové byla jedním z těch nejhezčích.

Frky měl z návštěvy ohromnou radost. Vyptával se na hráče, zajímaly ho případné posily. Nebylo vynecháno ani téma „nový fotbalový stadion“. Pan Škorpil Frkymu popřál, aby se uzdravil dříve, než stavba začne. Samozřejmě jsme nepřijeli s prázdnou. Klub, jmenovitě Milan Šedivý, poslal Frkymu parádní černé tričko, které samozřejmě předal marodovi pan Škorpil. Předali jsme i pozdrav od Richarda Jukla, který Pavla zná osobně a na jeho stav se často ptá. Na pivčo nemá Pavel stále chuť, takže s plzínkou mě poslal zpátky domů.

Připravil jsem mu také „vánoční stromeček", což je, uznávám, poněkud nadnesené označení toho, co jsem vytvořil. Aby mu jehličí nenapadalo do peřin, je ten můj ze jmelí a visí zavěšený na Pavlově hrazdě. Pavel je v nemocnici populární, protože takového pacienta tamější LDNka ještě neměla. Všude okolo má od kamarádů-fanoušků plakáty, kalendáře, fotky, vše samozřejmě s Votroky či jeho maličkostí osobně. Konec návštěvy nebyl snadný, Pavel nechtěl pana Škorpila pustit. S mým odchodem problém neměl. Je ale pravda, že jsou pro něj návštěvy také trochu vyčerpávající. Frky žije přítomností, o ní bez potíží komunikuje. Velmi ho ale namáhá snaha vzpomenout si na něco z dřívější doby. Musí cvičit, hlavně pravou polovinu těla, a snad se mu vrátí i větší chuť k jídlu, zatím mu nic moc nechutná. V každém případě ten pokrok od září, kdy jsem jej viděl po nehodě poprvé, je obrovský!

Chtěl bych tímto poděkovat nejen panu Škorpilovi za jeho velkou ochotu a milý lidský přístup, ale i našemu klubu, nejvíce samozřejmě Milanovi Šedivému, který několikrát Pavla sám navštívil. Ale díky patří i těm z vás, kteří Frkolu navštívili, či na něho občas vzpomenou. On není hrdina dnešní rychlé, přetechnizované doby. Je to neobyčejně obyčejný velký fanoušek, v jehož srdci patří Votrokům opravdu hodně, hodně velký kus. Votroci, tedy klub i fanoušci, jsou pro něj tak trochu i jeho druhou rodinou, početnou a silnou. Popřejte mu prosím, alespoň vzpomínkou, společně o silvestrovské půlnoci sílu na nesnadné cestě k lepší fyzické i psychické kondici, která je ještě před ním.