Když by hradecký fotbalový fanoušek potkal letní posilu Votroků Milana Černého, možná nebude vědět, jakou má tento sympatický parťák za sebou zajímavou hráčskou minulost. Kdopak z fanoušků asi ví, že si zahrál v jednom dresu s Tomášem Rosickým, Pavlem Kukou, nebo Radkem Bejblem. Kdopak z fanoušků ví, že mu byl na hřišti jako soupeř Didie Drogba, nebo ho trénoval slavný brazilský fotbalista Realu Madrid Roberto Carlos. A právě o těchto zážitcích, ale také o jeho soukromí jsme si s ním před utkáním s Karvinou povídali.

Milane, s prvoligovým fotbalem jsi začínal v pouhých sedmnácti letech v dresu pražské Slavie. Když si dnes na to vzpomeneš, co ti vyvstane v mysli jako první? Jak jsi to tenkrát prožíval?

Musím říct, že si na to opravdu občas vzpomenu. Nastoupil jsem v Příbrami po boku Pavla Kuky, Radka Bejbla a dalších zkušených fotbalistů. V jednom týmu jsem byl s Markem Suchým, který je stejný ročník jako já. Pro nás to byl opravdu ostrý start do fotbalové kariéry. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlel, spíš až nyní, když si na to vzpomenu, uvědomuji si zpětně, s jakými vynikajícími fotbalisty jsem si mohl zahrát.

Jak to fungovalo v kabině, když se tam takto objevili dva zelenáči? Museli jste starším hráčům vykat, nosit míče, uklízet v kabině?

Úplně v pohodě, když jsem přišel do kabiny, začal jsem všem vykat, ale oni samozřejmě hned řekli, že pokud jsem s nimi v kabině a jejich spoluhráč, nemůžu jim vykat. Nabídli mi tykání a vše bylo hned od začátku v pohodě. Balóny jsem samozřejmě nosil pořád (směje se), protože jsem byl celou dobu nejmladší. Za trenéra Jarolíma to tak fungovalo a bylo to pro mladé těžké. Každá chyba se hned vyčítala, že člověk šel skoro okamžitě do juniorky. Bylo to hodně přísné, ne jako dnes, že mladý fotbalista něco zapomene a ono se to skoro ani neřeší.

Ve své kariéře jsi potkal nesčetně velkých fotbalistů. Který se ti vybaví jako první?

Nechtěl bych na nikoho zapomenout, protože jich bylo fakt hodně a jsem rád, že jsem si s nimi mohl zahrát. Ale budu jmenovat Vláďu Šmicera, který se v té době do Slavie vrátil, a my jsme si v jednom utkání spolu zahráli. Druhý je Tomáš Rosický, se kterým jsem nastoupil v reprezentaci. A také vzpomínám na brazilského hráče Cicinho, s nímž jsem hrál v Turecku, a on měl za sebou angažmá například v Realu Madrid. Odehrál jsem zápasy v turecké lize proti týmům, v jejichž středu byly takové hvězdy, jako třeba Didier Drogba, Ricardo Quaresma a spousta dalších vynikajících fotbalistů. Určitě mám zážitků na celý život.

V roce 2010 ses s reprezentačním výběrem zúčastnil turné v USA. Jak na tohle období vzpomínáš?

V té době jsem byl docela ve formě, i když jsem měl za sebou již operaci kotníku. Tohle období bylo pro mne fotbalově opravdu skvělé. Co si vzpomínám, tak nominace mě osobně překvapila. Šlo však spíš o širší reprezentaci, ve které chyběli TOP hráči. V té době se mi dařilo, a snad jsem si to i zasloužil. Po tomto turné jsem dostal ještě jednu nominaci na zápas tady v Čechách a tam jsem si zahrál i s Tomášem Rosickým. Myslím si, že až jednou skončím s fotbalem, můžu o tom třeba před přáteli mluvit (směje se).

Jako vzor vzpomínáš Pavla Nedvěda. Setkal ses s ním někdy, a co na něm obdivuješ?

S Pavlem jsem se potkal jen jednou a pouze jsme se pozdravili. Pavel je můj vzor, když vidíte a odevšad slyšíte, jaký to byl poctivec a dříč… On si všechna ta ocenění zaslouží, za to co pro fotbal udělal a ostatně dělá dodnes.

Jaké máš koníčky a jak si dokážeš od fotbalu odpočinout?
Dnes mám koníčky svoje děti a ženu. Těm věnuji všechen svůj čas.Když to vyjde, zajdu si zahrát tenis. Ale ono toho času moc není, takže spíš si odpočinu u nějakého filmu

Zmínil jsi svoji rodinu, můžeš nám ji představit?

Manželka Tereza, to je úžasná žena, která se o mě postará, a mám od ní doma nádherné zázemí. Když si potřebuji odpočinout, postará se o oba kluky. Je moje velká opora a chci ji za to také poděkovat. A kluci? Tak to je radost. Starost, ale radost! Starší se jmenuje Adam a teď mu budou tři roky. To je takový chytrák a užíváme si s ním hodně radostí. Je hodně aktivní a už taky kope do balonu. Malému Davídkovi jsou teprve 4 měsíce. To je zatím jenom pro ženu, to není pro mě (směje se).

Takže je vás plný dům …

To ale nejsme zdaleka všichni. Máme totiž dva psy, hnědou labradorku (FeeBee) a čivavu (Schiele). Oba psi lítali s námi i do Turecka. Labradorka v zavazadlovém prostoru a čivava na palubě, takže bylo kolikrát veselo.

Kdo se o ně víc stará, ty, nebo manželka?

Naštěstí máme zahradu, takže je pouštíme tam. Na procházky chodíme společně, ale nažrat jim dává spíš manželka. Já jen, když mám čas.

Malý Davídek se ti narodil v průběhu polského soustředění …

Když si na to vzpomenu (zamyslí se), vše bylo hektické, ale zvládli jsme to. Trenéři o všem věděli a vyšli mi vstříc. Když žena odjela o půlnoci do porodnice, šel jsem za nimi a uvolnili mě. Za to jsem rád i dnes a ještě jednou jim děkuji. Někdo by to třeba nepovolil, přeci jen se jednalo o soustředění. Všechnu tréninkovou a zápasovou ztrátu jsem hned nahradil a o nic jsem nepřišel.

Je manželka sportovně založená?

Ano, ale fotbal sleduje až od chvíle, co je se mnou. Určitě se žádnému sportu nebrání a dokonce se mnou chodí i na tenis.

Přezdívku máš Míňa, jak vznikla?

Ani nevím, jak vznikla. Asi ve Slavii, když jsem byl malý, bylo mně 8 – 9 let a byl jsem menší, než ostatní.

Do Hradce dojíždíš autem. Baví tě řídit?

Řídím rád a je to pro mě svým způsobem i relax. Nyní, když přišel Roman Polom, je to ještě jednodušší, protože v řízení se můžeme střídat. Přeci jen po pár měsících to může být i únavné. Takhle na trénink řídím já, domů Roman.

Jaké máš vytoužené auto? Ferrari, Lamborghini, Maserati?

Ani ne. Jsou to sice skvělá auta, nádherná, ale do Čech se nehodí. Musím se přiznat, že mám rád značku BMW. Ale také musím říct, že se mi to mění. Jeden měsíc bych chtěl SUV, druhý zas nějaké sportovní … (směje se).

Sezónu jsi strávil také v Turecku. Byla to velká změna?

Určitě, a to jak po fotbalové, tak i po životní stránce. My jsme byli ve vnitrozemí ve městě Sivas, kde jsou skoro všichni muslimové, ale ti skutečně řídící se islámem. To není jako Istanbul, ten je již evropský. Ale musím říct, že lidé byli přátelští. Oni nic neřeší, ani peníze, vše vám splní. Cokoliv potřebujete, vše zařídí.

A co fanoušci?

Tam chodí desetitisícové návštěvy, na Fenerbahce přijde sedmdesát tisíc. My jsme byli malý klub, a i tak na nás chodilo v průměru třináct tisíc fanoušků. Ve městě vás poznávají, chtějí se s vámi přátelit, objednávají vám čaj, chtějí se fotit. Je to úplně někde jinde, než tady. Tam vás mají za Bohy, tady po vás řvou. A řeknu vám jednu perličku …

Povídej …

Když Trabzonspor a Fenerbahce dostaly za nepřístojnosti svých fanoušků zákaz vpouštění mužů na zápas do hlediště a mohly přijít pouze ženy a děti, na Fenerbahce přišlo čtyřicet tisíc fanynek a malých fanoušků, na Trabzonspor asi pětadvacet tisíc. Tak to je něco úžasného.

Souhlasím. V týmu Sivassporu ses potkal s Robertem Carlosem, bývalým vynikajícím brazilským fotbalistou, který tě však jako trenér do týmu nevzal. To jsi musel na něj určitě hodně změnit názor …
Ani moc ne. Byl jsem po operaci kotníku a on přišel na novou přípravu. Tu jsem začínal po nutné rehabilitaci. Bylo od prvního okamžiku jasné, že to budu mít těžké. On si totiž s sebou přivedl svých šest cizinců, takže nás z jiných zemí bylo asi dvanáct. Hrát mohla jen polovina, takže se dá říct, že bylo hned jasno a budu muset klub opustit. Navíc, měl se nám narodit náš první syn Adam, tak jsme to vzali a vrátili se do Čech. Ale Roberto Carlose jako člověk, super. Bylo vidět, že má něco odehráno a byl skvělý jako fotbalista, tak i trenér a v neposlední řadě i jako člověk. Škoda toho zranění, mohl jsem v cizině vydržet déle.

Turecký klub Sivasspor se nachází ve městě Sivas, které leží v nadmořské výšce převyšující 1200 m.n.m. Je to na sportovním výkonu fotbalistů znát?Já jsem to ani nepociťoval, spíš to pociťovali soupeři, kteří za námi dorazili. Tam bylo počasí jako v Praze, v létě dobrý, ale v zimě byl sníh. Takže když k vám dorazily týmy z Istanbulu, nebo od moře, mohla je tam běžně zastihnout teplota 10 stupňů pod nulou. Jednou jsme dokonce hráli při mínus patnácti … (směje se). A jste stále v Turecku. To byla naše výhoda, protože týmy byly v šoku, koukaly na sníh a my jsme získávali body.

Do Hradce jsi přišel s velkým očekáváním, ale zatím jsi moc šancí nedostal. Nemrzí tě to?

Mrzet mě to může, ale musím říct, že s trenéry a kluky v kabině vycházím dobře. Na šanci čekám a vím, že se dočkám. Až přijde, musím ji čapnout za pačesy a i pak pokračovat ve výborných výkonech. Potom vím, že nepůjde o jeden zápas. Hlavně, abych byl zdravý, což jsem celou přípravu byl. Jsem rád, že jsem v Hradci a doufám, že to potvrdím v nejbližší době i na hřišti.

Právě problémy se zraněními tě provázely tvojí kariérou. Jak jsi na tom dnes?

Tady jsem měl malý zdravotní výpadek po pohárovém utkání ve Vlašimi, kdy jsem pak týden netrénoval. Ale teď jsem v pořádku a trénuji na plno.

Co tě v Hradci Králové překvapilo pozitivně a co bys hned raději změnil?

Pozitivně mě překvapili kluci, jací jsou to fotbalisté. Ono to možná na hřišti ještě není znát, ale když jsem přišel do přípravy, přišlo mi, že je zde hodně šikovných hráčů. Bohužel, vše je o sebevědomí, a toho ještě neumíme využít. Nesmíme se bát hrát a každý musí předvěst to, co umí. Tým je dobrý, mladí kluci fotbal umí a určitě tento tým budoucnost má.

Co bys třeba změnil?

Myslím si, že nám tady nic nechybí. Samozřejmě na Slavii bylo zázemí jiné, všechno nové, ale fakt nám nic nechybí. Vše funguje, tréninkové plochy jsou k dispozici, zázemí na dobré úrovni.