VZPOMÍNKA NA ZÁPLAVY V ROCE 1997

Od 4. července prší, prší a prší... Televizní noviny, rozhlasové zprávy a tisk byly plné hlášení, zpráv a komentování o nebývalé situaci na Moravě a ve východních Čechách, kde množství vody z potoků a řek začalo způsobovat nejen značné škody, ale vyžádalo si i lidské životy. Nikdo si nemyslil, že by tato mimořádná událost mohla také potkat Všesportovní stadion v Hradci Králové-Malšovicích. A stalo se. Přívaly vody protrhly hráz na řece Orlici a její vody začaly směřovat přes okraj Malšovic a přes tenisové kurty do prostoru fotbalového stadionu a jeho okolí. Kalná voda zakrátko vystoupila do výše 170 cm, okolní silniční okruh po němž se ještě před několika minutami hnalo množství aut ztichl, protože v určitých úsecích byl zaplaven. Místo, kde se zpravidla rozkládaly cirkusové stany zavítající do Hradce, bylo jedním jezerem o hloubce 1 m. Přístup ke stadionu byl jedině přes Orlický most vedoucí od "staré nemocnice" do Malšovic. Mnoho chodců a cyklistů ho využilo, aby shlédlo stadion v nezvyklém stavu. Procházeli se po ochozech, posedávali po tribunách a hodnotili onu hrůzu, kterou měli před sebou. Byli tu i hráči, funkcionáři a ostatní zaměstnanci fotbalového klubu a Všesportovního stadionu, kterým voda nedovolila se dostat na svá pracoviště.

V tuto dobu také začínaly tragikomické příhody. Volání SOS začínalo mít své místo. V ohrožení byly některé movitosti, které se daly ještě okamžitým rozhodováním zachránit. Byla to auta hráčů, kteří je nechávali na místech, do nichž se valily proudy vody. Startovat motory již nebylo možné a rozhodnutí bylo na kamarádech: "Jdeme na to! Hoši svlíkat...!" Skupina hráčů v trepkách, v plavkách se rozběhla do míst, kde voda již začala skrývat kola, motory, kapoty i kufry aut. Začala se projevovat odvaha i chlapská síla, každý nějakým způsobem dokazoval i hrdinství. Nakonec se auta dostala na nezatopená místa a postižení začali vysušovat některá vnitřní zařízení aut, čistilo se co se dalo, ale hlavně že bylo zachráněno auto ač t.č. v nepojízdném stavu. Dvě auta však vodě neunikla. To už byly ke spatření jen jejich střechy a byly marné pokusy o jejich záchranu.

Hráči ve chvíli zatopení hřiště v červenci roku 1997 hleděli zachraňovat co se dalo. Fotbalový archív z této mimořádné události má i záznam zatopeného stadiónu a zachránců hodnot, které bylo ještě možné uchovat: Jsou to: v dolní řadě zleva J. Moník, Samek, Havlíček, Vahala, Gibala, Urbánek, Urblík , Ptáček - v prostřední řadě zleva: Kraus, Šmíd, Homoláč, Weiser, Novotný, Pilný, Vrábel a Kučera - v zadní řadě: Szabo, Trousil, Michalička, Zelenay, Pokorný, Záleský, Jukl a Podhajský.

Sotva dozněly záchranné akce tohoto druhu, bylo tu další SOS. "Chlapi, kde jsou naše úspory?" Je zvykem mezi hráči si spořit na oslavu ukončení sezóny a tentokrát "balík" zůstal v zatopených šatnách. Co teď? Rozřešil to vedoucí mužstva Václav Kynos. Krátká informace od hráčů a záchranář se vydal na dobrodružnou plavbu do zatopených prostor stadionu. Počáteční kraul vystřídal jiný styl a vedoucí zmizel z dohledu. Návrat byl okázalý . "Hurááá..." zaznělo stadionem, protože odvážný plavec přinášel "poklad". Jenže...obsahu se dotkla voda. Banka bohudík pochopila onu vodní pohromu a vyměnila obsah za plně hodnotné bankovky, které se v očích hráčů jevily ve zvlášť vysoké hodnotě.

Netrvalo to dlouho a bylo tu nové SOS. Jedna ze zaměstnankyň lkala nad "utopením" úspor, které si nechávala na pracovišti. Pan Kynos neváhal a po stručné informaci se znovu vrhl do kalných vod a do prostoru stadionu. Mnoho očí upínalo zraky v místa, kde odvážný plavec zmizel, aby se zakrátko vrátil s vkladní knížkou nešťastnice. Štěstím bylo, že zabezpečení proti vniknutí vodního živlu bylo natolik dostatečné, že úspěšný pátrač mohl "poklad" bez poškození předat do rukou šťastné ženy. Pro zachránce tu byl aplaus, uznání, poděkování a jistě i jeho vlastní uspokojení. Stojí za pozornost, že v té době bylo panu Kynosovi 59 let.

V závěru dovolte "úsměvný" pohled na hladinu zaplaveného hřiště, kde bylo tušit místo fotbalových branek lačných po gólech, po hladině vyznavač vodáckých sportů na kanoi brázdil zkalenou vodu nově vzniklého jezera. Jinde babička se svými vnoučaty se dotýká vodní hladiny a kdo ví, co v tuto chvíli svým vnoučkům říká. Pochopitelně, že nezvyklá zajímavost zaujala i fotografy a tisk.

Aby se neopakovala tato přírodní katastrofa, byla nejen v Hradci, ale v ostatních místech republiky uskutečněna následná opatření. Prostory stadionu byly opraveny a plocha zakrátko hostila již nejedno fotbalové utkání.

Vzpomíná bývalý kronikář Jiří Kamprle