Ladislav POKORNÝ

Ladislav Pokorný se narodil 23. února 1935 V Praze, Břevnově. Již jako kluka ho to stále táhlo na různé plácky, kde se odehrávaly ty „nejdůležitější“ fotbalové zápasy. Brankami byly dveře od domů, či konstrukce na klepání koberců a ten kdo vlastnil fotbalový míč byl největší kamarád pro všechny kluky. Ale již v šesti letech začal hrát žákovskou soutěž za Sokol Liboc. Mezi –náctiletými se vůbec neztratil, ba naopak. Vynikal rychlostí a hlavně hrou hlavou, což v té době zas až tak nebylo obvyklé. V jedné sezóně malí kluci Liboce vstřelili svým soupeřům za sezónu 46 gólů, z toho malý Láďa 37 a většinu právě hlavou. Ještě v žákovském věku hájil barvy SK Břevnov a v roce 1949 přestoupil co by dorostenec do Aritmy Praha. Jenže za dorostenecký tým toho moc neodehrál, protože tehdejší trenér dospělých v Aritmě, pan Čihák, si ho vytáhl rovnou do A týmu který hrál krajský přebor. Právě tento trenér na něm zanechal hluboké fotbalové stopy. Věnoval se mu i individuálně, zůstával s ním po trénincích na hřišti a učil ho, jak správně vystřelit či přihrát. A tak nebylo divu, že dospívající Ladislav Pokorný nechyběl v žádném výběru Prahy. V letech 1955–57 absolvoval vojenskou zakladní službu v Olomouci v mužstvu Křídel vlasti, později Dukla.

Po ukončení VZS (1957) se objevil, jak sám říká ani neví jak, v Hradci Králové. To tehdejší brankář a funkcionář v jedné osobě, pan Matys, předskočil Slavii Praha a nadějného záložníka rychle zlanařil do tehdejšího Spartaku Hradec Králové. Nastoupil rovnou do rozjetého prvoligového vlaku, jenže po roce Spartak sestoupil do druhé ligy. A právě ve druhé lize se začal rodit tým, který vytvořil nejúspěšnější éru hradecké kopané. Rychlý návrat do 1. ligy a následná mistrovská sezóna, to vše znamenalo pro Ladislava Pokorného nejúspěšnější fotbalovou část života. Bylo to slavné tažení fotbalovým světem. Vyprodané hlediště na starém hřišti u nemocnice, kde se tísnily zápas co zápas desetitisíce fandů, vyprodaný stadión Nou Camp a slavná utkání proti FC Barcelona a také neméně slavná a úspěšná utkání proti řeckému Panathinaikosu Athény.

Stabilní výkony mu přinesly nominaci do reprezentačních výběrů. Se lvíčkem na prsou si však zahrál pouze třikrát. Za olympijské mužstvo 30. dubna 1960 v Ústí nad Labem proti Rakousku (2:1), za B-tým hrál 10. května 1959 v Tunisu, kdy naše mužstvo zvítězilo na Tuniskem 2:0 a naposledy 10. října 1964 v Ostravě, kde jsme prohráli s Maďarskem 0:2. Bohužel se nevešel do užšího kádru Olympijského týmu pro Olympijské hry 1964 v Tokiu. Alespoň držel palce svému spoluhráči a kamarádovi ze Spartaku Zdeňku Pičmanovi, který si nakonec přivezl domů olympijské stříbro.

V týmu hradeckých votroků si našel svého životního a fotbalového parťáka. Byl jím Milouš Kvaček, se kterým si na hřišti rozuměl i poslepu. Byli jak dvojčata. Při soustředěních spolu spali na jednom pokoji a také v soukromí si rozuměli. Celá hra Spartaku byla postavena na trojúhelníku Krejčí, Pokorný, Kvaček. Na tréninky A mužstva se chodilo v té době dívat až tisíc lidí. Obdivovali žonglérské umění Ladislava Pokorného, hbité zákroky brankáře Jindry, či rychlé nohy Františka Malíka. V té době patřil Ladislav Pokorný k pilíři ligového týmu.

Až přišlo jaro 1967, kdy byl náhle přeřazen do B týmu. Byl to pro mnohé šok, ač novináři a širokou fotbalovou veřejností hodnocen velmi dobře, musel si hledat nové angažmá. To přišlo okamžitě. Po ofensivním záložníkovi sáhnul konkurent z Pardubic, VCHZ (1967-1970). V týmu nebyly žádné hvězdy, ale utvořila se zde dobrá parta, která dokázala vykopat 1. celostátní ligu. Po ukončení angažmá v Pardubicích se vydal společně s Jiřím Hledíkem do Jaroměře (1970-1973), kde pomohl místní jedenáctce dostat se z 1.B třídy až do divize. Zde také zakončil svoji bohatou hráčskou kariéru.

Poté se věnoval své původní profesi elektromechanika a také věnoval svůj veškerý volný čas rodině a výchově dvou synů Tomáše a Petra. Ten mladší, Petr, jde ve stopách svého otce. Od žáků nastupoval v černobílém dresu, následně vyzkoušel dresy Mladé Boleslavi či Teplic a dnes hájí barvy polské WKS Wroclav, se kterou letos vykopal postup do první polské ligy.

Jak sám říká, nikdy nezalitoval tehdejšího rychlého přesunu do Hradce Králové namísto do pražské Slávie, protože zde našel nový domov, spoustu dobrých přátel a také zde prožil nejhezčí fotbalové roky svého života.