Jaká je pro tebe druhá celá sezona v Hradci?

Začátek nám úplně nevyšel, ale ukázali jsme sílu týmu a teď jsou výsledky dost dobré. Musíme v tom pokračovat.

Ukázala se síla týmu s Jihlavou a Admirou, kde se nám tolik nedařilo herně, ale vyhráli jsme?

Velké týmy vyhrávají, i když se jim herně nedaří. Nechci říct, že jsme velký tým, ale je to hrozně důležité – Jihlava nám neodskočila, dohnali jsme ji. A otočený zápas s Admirou byl dobrý pro psychiku. Někdy je lepší otočit zápas z 0:1 na 2:1 než vyhrát 5:0.

A co vypovídá o tobě, když se ti nedaří, a přesto proti Jihlavě dáš dvě gólové asistence, a proti Admiře vyrovnávací gól?

Taky bych o sobě neřekl, že jsem velký hráč. Nejsem Zlatan Ibrahimović. (směje se) Je pravda, že první poločas s Jihlavou byl z mé strany asi nejhorší, co jsem v Hradci. Ale věřil jsem, že to zlomím. Namotal jsem se pak k přímáku, který jsem kopl za tribunu, ale nakonec to díky sebedůvěře naštěstí vyšlo. Druhá půlka s Admirou nám ukázala, že jsme jako tým odolnější než minulý rok.

Jak se tým změnil od zimy 2018, kdy jsi do Hradce přišel?

Když jsem přišel, bylo tady víc zkušených hráčů. Teď se nabralo dost kluků z dorostu, juniorky... Mužstvo je živější, okysličené. A myslím, že silná není jen základní jedenáctka, ale i šest sedm dalších kluků, kteří nenastupují pořád.

Zdenko Frťala hodně dbá na to, aby měl v týmu bojovníky. To zrovna tobě vyhovuje, že ano?

Jo, ale zase jich nemůže být na hřišti jedenáct, to bychom si pořádně nenahráli. Musíme mít dva tři, kteří to umějí přibrousit, ale taky technické hráče. Musí to být skládanka.

Trenér dává do tréninků prvky z bojových sportů, které ti jdou. Stejně jako v zimě hokej. Jsi sportovní univerzál?

Ostatní sporty na nějaké úrovni zvládám. Snad kromě tancování. Odmalička jsem hrál tenis, hokej jsem hrál devět let závodně. Dřív se prostě chodilo ven a sportovalo se. Jsem tak naučený – s tátou jsme hráli všechno a podle mě je to dobré i pro fotbal.

V čem ti to pomáhá?

Hokej v důrazu. Bojové sporty jsem organizovaně nedělal, ale brácha se zamiloval do boxu, tak ho sleduju víc. Pořád jsme se prali, takže jsme box měli v životě taky. (směje se)

Od léta jsi zástupcem kapitána. Změnilo se pro tebe něco?

Trenér mi říkal, že musím být víc vůdčí osobnost než v minulé sezoně. Odešli starší hráči, měl bych být větší opora pro mladší kluky. Takových nás je víc, funguje to dobře. Kdo jiný by to měl dělat, když už v týmu patřím mezi nejstarší? A nejde až tak o věk jako o povahu. A myslím, že nějaké vlohy na to mám.

Už jako mladý kluk v Teplicích jsi působil jako drzý hráč.

V mládeži jsem byl v kolektivu jeden z vůdčích. Asi to mám po tátovi. Není špatná vlastnost být trochu oprsklý, člověk jen musí brát ohled, na koho. Když jsem byl v kabině se Štěpánem Vachouškem, neposílal jsem ho někam. Sklopil jsem uši a poslechl ho.

V Teplicích jsi to dotáhl do jedenadvacítky, kde sis zahrál s Antonínem Barákem, Patrikem Schickem, Tomášem Součkem nebo Adamem Vlkanovou. Jaká to byla zkušenost?

Rozdíl mezi námi byl v tom, že Souček nebo Barák byly opory týmu, já jsem byl pětadvacátý hráč a byl jsem hlavně rád, že jsem tam s nimi jel. Oni hráli ligu rok, já jsem v ní měl sedm zápasů. Oni byli v mládežnických reprezentacích od začátku, já až v jedenadvacítce. Hrozně jsem si toho vážil.

Proč jsi nebyl v reprezentaci dřív?

Trvalo mi, než jsem vyrostl. Vždycky jsem byl malinký a hubený, kluci byli velcí. To v mládeži dělá hodně. V Teplicích jsme navíc byli hodně silný ročník, já jsem tam byl nějaký sedmý osmý hráč co do kvality. Nakonec se z nás nejvíc chytil Michael Lüftner.

Když jsi přestupoval z Teplic do Hradce výměnou za Jana Shejbala, tehdejší sportovní ředitel Teplic Jakub Dovalil o vás řekl, že oba potřebujete nový impulz. Potřeboval jsi ho?

Určitě. Už jsem tam byl od dvanácti let, první půlsezonu v lize jsem pravidelně naskakoval, ale pak jsem se zranil a byl jsem šestnáctý sedmnáctý hráč. Dostal jsem jednu šanci ve Zlíně, o poločase mě trenér vystřídal, tak jsem si řekl, že tudy cesta nevede. V Hradci jsem se našel, jako tým fungujeme dobře, město je pěkné... Teď už jen postoupit do ligy a bude to vynikající přestup.

Pořád ještě studuješ. Jak ti to jde?

Teď dělám třeťák, doháním nějaké resty v docházce. Měl bych teď psát bakalářku a v červnu státnice. Nikdy jsem nebyl studijní typ, ale zakousl jsem se do toho. Mám nějakých sto šedesát kreditů ze sto sedmdesáti, tak už to dotáhnu. A pak uvidím, jestli budu pokračovat. Snad se ještě na magistra vyhecuju.

Jak tě napadlo, že budeš studovat sportovního kondičního specialistu?

Vzešlo to trochu od rodičů, ale já jsem za to rád. Mám ležet od jedné do večera doma, nebo dělat něco navíc, co mi něco přinese do zbytku života? Tady teď kondiční trenér není, tak se sem třeba jednou vrátím jako kondičák. (směje se)

Řešíš s trenéry složení kondičních tréninků?

Ne, vůbec. To nechávám na nich. Oni vědí, co dělají. (směje se)

Bavíš se o škole se spoluhráči, kteří taky studují?

Oni jsou většinou někde v prváku, takže plní nadšení. Pak zjistí, že s ranními tréninky, se zápasy občas ve středu, občas v pátek, to není jednoduché. Zkoušel jsem státní školu, ale tam hodně řeší docházku, teď jsem na soukromé, kde se s nimi dá domluvit. Člověk musí jen pořád volat a psát učitelům – teď nebudu, teď budu, co mám přinést, mám udělat doma něco navíc? Obdivuju každého, kdo to s profesionálním sportem zvládne.

Do toho ses v létě oženil. To ti změnilo život?

S Bárou jsme spolu už dlouho, takže až tolik ne. Snad jen v tom, že nosím prstýnek. Říkal jsem sice, že ho nosit nebudu, ale prohrávali jsme, tak jsem si ho vzal a od té doby jsme neprohráli. Takže ho budu nosit, dokud se bude dařit.