Při zápase intenzivně žijete s týmem. Jste pak vyždímaný?

Každý ví, že mi je sedmdesát let. Ale kupodivu vnímání vlastního těla je bezprostředně po zápase naprosto v ažúru. Unavený jsem spíš další den. To máme většinou volno, takže si odpočinu a další den je zase všechno v pořádku.

Zklidnil jste se v sedmdesáti, nebo máte pořád chuť vletět na hřiště jako dřív?

Myslím, že jsem se moc nezměnil. Ale že bych měl nálepku nějakého přílišného bouřliváka, to jsem snad neměl nikdy. Dokážu vybuchnout… Každý se mění, asi jsem byl v mládí bouřlivější, teď ale určitě nejsem úplná pěnička.

Jakub Klíma říkal, že střídáte zamračenou a usměvavou tvář. Která vám je bližší?

To je takový můj styl. Zamračenost je možná póza, jsem v podstatě veselý člověk. (usmívá se)

Pracujete s hráči takhle záměrně? Přijdete třeba cíleně zamračený, když chcete vzbudit větší respekt?

Ne, taktika to není. Pracovní kontakt, který nastane vstupem do kabiny, se snažím vždycky odlehčit. Myslím, že na hřišti jsem pedant. Tam se moc nesměju.

Strhnou vás někdy hráči k tomu, že se rozjedete a sršíte vtipy?

Že bych vyprávěl vtipy, jo? To ne, spíš glosuju. Životní zkušenost člověku dovolí, aby občas použil nějaký bonmotek. Kluci mají v jednom pravdu, že si dovedu udělat srandu i sám ze sebe, třeba ze svého stáří. V tom se dokonce vyžívám. (usmívá se)

Při tréninku ale nežertujete. Často stojíte stranou jako supervizor a štěkáte rozkazy. Máte s asistenty přesně rozdělené role?

Ano. Já určuju, co se bude dít, beru si hlavně taktickou stránku tréninkového procesu, nácviky… To řídím. Doplňková cvičení nechávám na asistentech, ti jich mají velmi pestrou škálu. Jsou obecné věci, které se musejí aplikovat na každé mužstvo – přihrávková cvičení, běžecká cvičení, střelecká... Taktická příprava a průpravné hry jsou specifické, ty dělám podle sebe. Během nich pak sleduju aktuální výkonnost hráčů, jak se snaží, jak se pohybuje. To je pak důležité mít klid. Tam vzniká i sestava – ten vypadá dobře, ten unaveně…

Když jste přicházel do Hradce, říkal jste, že vás sem dohnal koronavirus. Jste po půl roce spokojený s tím, jak se to vyvinulo?

Probíhá to podle očekávání. Život restrikcí a omezení mě nebavil. A v létě jsem manželce říkal, že se to vrátí. Tahle další vlna bohužel moje předpoklady potvrzuje. Říkal jsem si, že je lepší naočkovat se a jít dělat. Ani jsme se nemohli nikam podívat, cestovat, protože různé země mají různá omezení. Jsme příznivci rakouských a italských Alp, vypadalo to, že tam se ani nepodíváme. Žena je konzervativní, nechce jezdit někam, kde ji někdo omezuje, tak jsem říkal, že je lepší na rok jít dělat a počkat, co pandemie udělá. Teď tady jsou nějaké další omikrony, to je blbý stav světa. Zatím jsem odolal, mám třetí dávku, hodně dbám na prevenci, snad to vydržím.

A pracovně?

No, máme dost bodů, ale i na začátku jara nás čeká těžká série, možná se propadneme. Bylo by krásné, kdyby se nám podařilo udržet tu prostřední skupinu, ale nebude to jednoduché. Jsou tam samé renomované značky – Liberec, Olomouc, Budějovice… Kdybychom se propadli do poslední skupiny, aspoň máme nějaký bodový polštář, který je v tuhle chvíli solidní. Zvedám ale varovný prst, vyhráno rozhodně není!

Rozmýšlel jste se nad nabídkou Hradce dlouho?

Ano, dlouho. Už se mi opravdu nechtělo trénovat. Je tady ale sportovní ředitel Jirka Sabou, který by mohl někde pracovat jako kazatel nebo vymývač mozků. (směje se) Umí přesvědčit lidi, ukecal mě. Ale dalo mu to práci.

Trénujete třicet osm let. Bylo v Hradci něco, co jste ještě nezažil?

No, stadion jsem měl vždycky. (směje se) To je hlavní moment tohohle angažmá. Bylo by krásné, kdybychom tady byli doma a chodilo by pět šest tisíc lidí. A oni by chodili. Strašně si vážím těch lidí, co jezdí do Boleslavi, ale vlastně ani nevím, jací jsou hradečtí fandové. Kontakt mi strašně chybí. Prožil jsem i větší angažmá – Baník, Plzeň, Slavii – tady je to bez našeho stadionu a bez kontaktu s fanoušky jako polévka bez koření. Já nevím, jací jsou oni, spousta z nich nás ani nevidí hrát, to je blbý.

Vyčerpává vás to, že jsme pořád na cestách?

Člověk to zvládne, ale příjemné to není. Každý týden jsme v hotelu, normálně je to jednou za čtrnáct dní. Určitě je to zatěžující, bere to energii. Mně i fyzickou, i když ne významně, ale klukům hlavně psychickou.

Smlouvu máte do konce sezony. Přemýšlel jste už, co dál?

Řeknu to takhle: V tuto chvíli to tak je. Taková je dohoda a z mé strany je to tak, že dohoda by se měla naplnit.

O pokračování trenérské kariéry byste přemýšlel, kdyby se ozval nějaký jiný klub?

Ve fotbale nemůžu nikdy říct nikdy. Ale když se na sebe podívám v televizi, už to není ani esteticky hezké. Myslím, že bude stačit.

Dělá vám dobře, že v Hradci vyvracíte tvrzení o tom, že jste stará škola?

Já na to vždycky říkám: Tak se přijď podívat na trénink, co dělá stará škola. Ano, jsem starý člověk, ale to neznamená, že nedokážu reagovat na trendy. Sedmdesátiletý chirurg přece taky neoperuje podle starých metod. Vědec taky musí sledovat vývoj. Snažím se trendy zachytávat, když si vzpomenu na začátek své kariéry, až se pousměju, co jsem s těmi mužstvy dělal.

Jsou vám hodně blízké i věci jako datová analýza, GPS a podobně?

Samozřejmě, pracuju s tím. Přímo to vyžaduju. Je to součást vývoje. Člověk musí vědět, co se děje s hráčem a týmem. Když to technologie umožňuje, je škoda to nevyužívat.

Kondici do týmu raději dostáváte s míčem než běháním?

Běhali jsme jen na soustředění v létě, a to ještě jen jednu fázi. Druhá byla zase herní. Bez míče se běhá týden za půl roku. Herní kondici musíte udržovat průběžně, nikdo si nemůže myslet, že ji naberete za týden nebo čtrnáct dní v létě. Ale během sezony to probíhá jen s míčem.

Máte jako bývalý brankář slabost pro gólmany?

Slabost ne, přísnost! Vyžaduju od nich hodně, protože to cítím. A mám na ně velmi přísné oko. Když se mi něco nelíbí, dám to najevo – a samozřejmě to řeším. Nemají to se mnou úplně lehké, protože jejich chyby vidím.

Shodujete se s Tomášem Poštulkou?

Ano, máme na brankáře stejný pohled, stejné cítění. Pořád si pamatuju, jaké to je v bráně. I když to, že jsem někdy chytal, je tak dávno, že se mi ani nechce věřit, že to je pravda. Když vidím gólmanský výkon, hned mi skočí do podvědomí ty pocity.

Během kariéry jste zažil jedno exotické angažmá v Číně. Jak na ně vzpomínáte?

Každé angažmá vás obohacuje. Tím spíš, když to je v Číně. To je spojené ještě s jinou kulturou, takže člověk v té době nemyslí jen na fotbal, ale i na život normálního smrtelníka. Neřekl bych, že to bylo krásné, ale bylo to zajímavé. Třeba ta historická témata… Fotbalově to moc přínosná štace nebyla. Fotbal se hraje v Evropě.

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU S MIROSLAVEM KOUBKEM NAJDETE ZDE