Jak dlouho ses k rozhodnutí ukončit kariéru dostával?

Už jsem to měl v hlavě po třetí operaci. Minulý rok v zimě, než se ozvala Dukla, jsem měl nabídku práce. Přemýšlel jsem, jestli by nebylo lepší pracovat a hrát třeba druhou ligu v Chrudimi. Ale když přišla Dukla, bral jsem to jako příležitost, protože podle mě to je pořád velký klub.

I tam jsi ale měl problémy, že ano?

Ano. Vzadu v kolenu jsem měl Bakerovu cystu, pořád mi natékalo. Dukla se mnou počítala i tak, protože trenér Skuhravý si prošel tím samým. Říkal, že to nemusí být nic vážného. Cystu mi vyndali, doktoři mě jen upozorňovali na to, že existuje riziko, že se může vytvořit znovu. A to se bohužel potvrdilo.

To muselo být ubíjející, ne? Od chvíle, co sis přetrhl vaz v utkání ve Varnsdorfu v srpnu 2018, ses o návraty po zraněních pokoušel opakovaně.

Největší šok jsem prožíval právě po tom prvním zranění. Stalo se mi to v devatenácti, do té doby jsem měl v hlavě jen fotbal. Do toho jsem těžce nesl úmrtí v rodině. Pracoval jsem s kondičním trenérem Ondrou Krajákem, po šesti měsících koleno vypadalo výborně. Jenže pak jsem si urval přední stehenní sval. Kromě toho jsem ale rok a půl po první operaci neměl problém. Pak se mi ale vytvořila ta cysta a táhlo se to. Dva měsíce jsem trénoval, měsíc to nešlo, a tak pořád dokola.

Během rekonvalescence a různých hostování sis povzdechl, že jsi hradecký odchovanec, ale za Hradec sis pořádně nezahrál…

No, tak to bylo. Mrzí mě, že jsem za Hradec neodehrál víc zápasů, protože to je můj mateřský klub – od chvíle, kdy jsem jako malý kluk přišel z Třebše. Pořád jsem chodil na hostování v druhé lize.

Naposledy jsi hostoval v Chrudimi, ale tam jsi taky odehrál jen tři zápasy. Koleno už ti víc nedovolilo?

Po Dukle už jsem přemýšlel o konci. Pak se mi ale ještě ozval trenér Veselý z Chrudimi, přemlouval mě, že potřebuje levého obránce. Tak jsem to riskl. Přípravu jsem zvládl s bolestí, ale v pohodě. Jenže po šestém mistráku, ze kterých jsem tři odehrál, mi koleno zase nateklo. Trenér říkal, že by stačilo, kdybych v pátek trénoval a v sobotu hrál, ale to jsem nechtěl. Je to pořád profesionální fotbal. Tak jsem v září šel na operaci, kde mi upravovali vaz a provedli takzvanou mozaikovou plastiku chrupavky – z dobré chrupavky mi kousek vzali a dali místo špatné.

A v zimě ses vrátil do hradeckého B týmu. Jaký jsi v něm měl mít režim?

Hodně tomu napomohl rozhovor s panem Juklem. Známe se dlouho, hrál jsem odmalička s Robíkem. Bavili jsme se v kamarádském duchu o tom, že by nebylo dobré, abych teď trénoval sedmkrát v týdnu, za dva roky šel na další operaci, za další dva měl umělé koleno a ve třiceti skončil na vozíku.

S fotbalem ale nechceš končit definitivně, ne?

Ne, chtěl bych ještě hrát nějakou nižší soutěž. Není vyloučené, že budu mít teď rok normální režim na nižší úrovni, klidně i s klukama v béčku. Koukám na Václava Kadlece, který dva roky nehrál fotbal a teď je v Jablonci. V hlavě to mám, řídím se citátem Nikdy neříkej nikdy. Ale neupínám se na to, že teď musím makat, abych se jednou vrátil.

Čím se budeš živit?

Budu pomáhat jednomu kamarádovi, který má firmu ve stavebnictví. A uvidíme, co bude dál. Pan Jukl mi nabídl dohodu, aby mě klub úplně neodstřihl. Můžu chodit do posilovny s kluky z béčka, k masérovi Aldovi… Mám radost z toho, že se staví stadion. Měl jsem sen, že si na něm zahraju první ligu, to se nepovedlo. Ale jsem Hradečák a jsem strašně rád, že tady vyroste nová aréna. Město si ji zaslouží.