Jak seřizuješ mušku?

Snažil jsem se seřizovat za béčko, moc mi to nešlo... (směje se) Myslím, že to jedním gólem protrhnu, bude to tam zase padat. Mám jeden gól, dvě břevna, jednu neproměněnou tutovku, ale na smůlu nevěřím. Podle mě neexistuje. Musím být trpělivý a soustředěný v zakončení, důležité pro mě ale je, že se do šancí dostávám.

Byl přechod z Ústí do Hradce těžký? Jak se cítíš?

Chtěl bych se cítit líp. Minutáž nemám takovou, snažím se pomoct klukům, i když jdu hrát za béčko. Ničím jiným než tréninkem to nedokážu – poctivou prací se do sestavy dostanu.

Tvou hlavní zbraní je rychlost. Pracuješ na ní nějak?

Mám ji v sobě. Dá se trochu natrénovat, ale spíš ji prostě mám – stejně jako kreativní hráč ve středu má v sobě kreativitu. Můžu posilovat, ale spíš ji mám vrozenou.

Máš operovaná obě kolena. Nezbrzdilo tě to?

Určitě ano. Když se vám stanou taková vážná zranění v osmnácti a devatenácti letech, není to příjemné. Už jsem tehdy přemýšlel, že toho na mě bylo moc. Měl jsem v hlavě tolik myšlenek, ale sám jsem byl překvapený, jak jsem to zvládl. Bojuju takovou dobu... Fotbal hraju odmalička, nechtěl jsem se ho vzdát. Byla to překážka, která se dá překonat.

Nezanechala v tobě zranění obavy ze soubojů? Na to tě Zdenko Frťala upozorňuje nejvíc.

Není to první trenér, který mi to říká. Pracuju na zlepšení, chodil jsem i k mentálním trenérům. Zkouším různé věci – být v souboji dřív, abych se do něj vlastně ani nedostal. Třeba tohle jsem probíral s jedním pánem. Když jsme hráli s béčkem na tři obránce a já jsem byl halfbek, ve třetí lize jsem z toho strach neměl. Když jsou takové souboje, že na mě jde hráč čelně oběma nohama, trochu ve mně něco hrkne. Leiblík do mě pořád cpe, abych byl důrazný. Pracuju na tom.

Musíš mít fotbal hodně rád, že ano? Tvůj otec je úspěšný vietnamský podnikatel, kvůli financím hrát nemusíš.

Je to tak. Taťka podniká, já můžu jít do práce k němu a mít se daleko líp. Ale když fotbal miluješ, je to jako droga. Nemůžu ho opustit. I když nehrávám, trápím se tím, myslím na to... Jsem ale rád za to, že se mu můžu věnovat. Prostě jsou období, kdy se daří, a kdy se nedaří. Fotbal miluju, přizpůsobím mu cokoli – i peníze.

Nedívá se na tebe otec jako na blázna?

Všechno spolu probíráme, máme na tohle téma velké debaty. Chápu jeho myšlení, že bych se mohl mít o hodně líp. Teď už ale respektuje, co chci. On taky toužil po tom, aby dosáhl velkých úspěchů v byznysu, povedlo se mu to. A já bych chtěl něčeho dosáhnout ve fotbale. Po kariéře můžu pracovat jako on, ale na to mám čas.

Musel sis fotbal hodně prosazovat?

Rodina mě v něm podporuje od mých pěti let. Dělají pro mě všechno, odrovnali několik aut tím, že mě pořád vozili na trase Ústí – Teplice. Mám v hlavě taky to, že jim to chci vrátit. Debatujeme o tom, ale táta je pozitivní a mamina mě taky podporuje.

Máš v sobě něco z vietnamské povahy?

Když jsme v kabině, kluci si ze mě dělají srandu, tu si ze sebe ostatně dělám taky. Myslím, že v sobě mám dynamiku jako Vietnamec. Když jsem tam naposledy byl, šel jsem tam na fotbaly a tam je vidět, jak jsou rychlejší, dynamičtější. Jsem napůl Čech, napůl Vietnamec, jinak to neřeším.

Mohl jsi hrát za vietnamskou reprezentaci, že ano?

Jednu dobu to bylo téma. Mohl jsem jít i do vietnamské ligy, nějaké kluby se na mě létaly dívat... Měl jsem období, kdy jsem tam chtěl jít, ale nakonec jsem zůstal a jsem rád. Život tam je přece jen ještě náročnější, i když se to zlepšuje. Nevím, jestli by to pro mě bylo úplně vhodné.

Čím se vietnamská nátura liší od české?

Je to úplně jiná kultura. Třeba fotbal – je to tam svátek, lidi mnohem víc žijí s týmem. Tady mě občas mrzí, že přijde tisíc lidí a z nich slyšíte sto, jak křičí kraviny. Tam neřeší výhru nebo prohru, lidi skandují, podporují tým... Pracují od rána do večera, dělají to pro rodiny, aby se měly dobře. Tady mi někdy přijde, že by každý chtěl za málo práce hodně peněz. Já mám v sobě odmalička to, že musím makat, že nic nepřijde samo. Pořád jsem chodil s balonem za barák, když jsem byl v žácích nebo v dorostu, chodil jsem sám běhat. Neměl jsem v sobě talent od Boha. I teď to mám vydřené.

Jak jsi byl vychovávaný? Jako Čech, nebo jako Vietnamec?

To je složité. Mám tvrdou výchovu a jsem za to rád. Až budu mít děti, budu je vychovávat stejně. Taťka na mě byl zlatý, ale zároveň přísný. Podle mě to tak musí být. Jsem pokorný ke všemu. Táta je bohatý, můžu mít cokoli, ale není to na mně vidět. Samozřejmě je někdy těžší skloubit ty dvě kultury dohromady. Třeba když jednou budu chtít mít svatbu – a to jsem ještě s tátou neprobíral –, může být velká vietnamská, může být česká... Budeme muset najít nějaký kompromis. Vždycky se dohodneme.

A jak žiješ doma? Jako Čech, nebo jako Vietnamec?

Táta tady žije od osmnácti, máma je Češka, takže převládá česká kultura. Vánoce, Velikonoce a podobně se snažíme trávit po česku. Mám i českou přítelkyni... Táta má dvě vietnamské děti, je jim devět deset let a umějí oba jazyky. Kombinují v sobě obě kultury.

Umí táta uplést pomlázku?

(směje se) Na to jsem se ho nikdy neptal. Ale řekl bych, že by to možná zvládl. Tahle otázka mě nikdy nenapadla.

A jíš česká, nebo vietnamská jídla?

Miluju vietnamské jídlo. Řekl bych, že to tady je čím dál tím populárnější. U taťky mám vietnamské jídlo, u maminy české. Přítelkyni občas doma připravuju asijské pokrmy, jsem na to ulítlý. Suroviny jsou dostupné, dřív to tak nebylo.

Umíš dobře vietnamsky?

Dorozumím se. Minulý rok jsem tam byl sám, musel jsem tak mluvit, protože tam jinými řečmi nikdo moc nemluví. Jsem rád, že umím vietnamsky. A jsem zvědavý, jak budu jednou učit děti. Když jsem tam přijel a začal jsem mluvit, koukali na mě. Jsou hrozně vděční, když se člověk snaží komunikovat jejich řečí.

Jak často se tam dostaneš?

Minulý rok jsem tam byl po dlouhé době. Je těžké to naplánovat, když máš dva tři týdny volna. To se nevyplatí. V Ústí jsem dostal měsíc volna loni v prosinci, mohl jsem hned po posledním zápase letět. To byla paráda. Užil jsem si to tam.

Vyptávají se tě spoluhráči na vietnamskou kuchyni? Radí se s tebou, na co jít?

Ano, ptali se. Třeba s Míňou Černým jsem byl v Praze v Sapě, ukázal jsem mu nějaká jídla, která mám rád. Další kluci se připojují, taky tam chtějí jít. V reprezentační přestávce nejspíš vezmeme dvě auta a pojedeme tam společně.

A jak jsi spokojený v Hradci?

Je to nádherné město, kabina mě vzala, kluci jsou super, takže jsem tady hodně spokojený. Snad ještě víc minut na hřišti a bude to úplně super.