Jak se ti líbí v Hradci?

Jsem spokojený. Kabina je super, podmínky taky. Je škoda, že jsme nechytli začátek, ale myslím, že teď už se to zvedá – výsledkově i herně. Dokážeme si na hřišti vyhovět, řekl bych, že to půjde jen nahoru.

Přišel jsi na poslední chvíli před začátkem sezony. Ještě v přípravě v Opatovicích jsi proti nám hrál za béčko Sparty. Tušil jsi už tehdy, že můžeš zamířit mezi Votroky?

Asi týden před tím zápasem jsem byl na soustředění s áčkem Sparty a tam mi volal trenér Frťala. Už jsem věděl, že možnost jít do Hradce existuje. Možná i proto jsem měl větší motivaci ukázat se. (usmívá se)

Prohlížel sis možné budoucí spoluhráče?

Nijak dopodrobna, ale je pravda, že jsem trochu koukal na svoje pozice – na Zorviho, na Vlčáka... Jinak ale kluky znám, Hradec jsem sledoval i v minulých sezonách, takže jsem věděl, do čeho jdu.

Jaký byl pro tebe start sezony?

Jak jsem říkal, z pohledu týmu nebyl začátek povedený výsledkově ani herně. Když jsme hráli s Varnsdorfem, ukázali jsme, že v týmu je velká síla. V Třinci taky. Je vidět, že fotbal hrát umíme – sedmdesát minut jsme jim nepůjčili balon, měli jednu střelu na bránu za celý zápas. Je škoda, že jsme si to pokazili výsledkově, jinak bychom tam s přehledem vyhráli. Poučení z toho je, že se musíme soustředit celých devadesát minut, abychom zvládali celá utkání.

Něco podobného se nám stalo v Líšni...

Ten gól, který jsme tam dostali v nějaké pětaosmdesáté minutě, nás semkl. Od té doby ještě víc táhneme za jeden provaz. Myslím, že to byl moment, který nás nakopl.

Je pro tebe angažmá v Hradci zvláštní? Máš tady prarodiče, tvůj táta tady začínal s fotbalem...

Po Praze je Hradec můj druhý domov. I díky tomu byla aklimatizace snazší, město znám. Mám přehled, kde co je, občas se chodím projít na Biřičku. Cítím se, jako bych přijel na prázdniny k babičce. (usmívá se)

Jezdil jsi sem jako kluk?

Ano, právě vždycky na měsíc na začátku prázdnin, když jsem ještě neměl přípravu. Každý rok jsem takhle trávil část prázdnin u babičky. Vzpomínám si na to, že jsme hodně jezdili právě na Biřičku, s bráchou jsme tam hráli fotbal. Taky jsme chodili na hřiště u jedné ze škol na Slezské Předměstí. Hráli jsme tam na umělce každý den. A taky si vybavuju, že jsem tady byl o prázdninách na koncertě Leoše Mareše. (směje se)

Na zápase s Varnsdorfem jsi měl hodně příbuzných. Kdo všechno na tebe chodí?

Na každý zápas chodí babičky a dědové od mámy i od táty, na zápas s Varnsdorfem přijel i brácha, protože měl akorát volno. Jenom tátovi to ještě nevychází, protože druhý den hráli, tak musel být na předzápasovém tréninku. V pátky mu to moc nevychází.

A sestra tvé babičky...

Jo, vlastně, ta taky. Chodí úplně na každý zápas, to je největší fanynka.

S bratrem Martinem se hodně podporujete?

Jo, píšeme si po každém zápase. Brácha mi i po Třinci psal, že se díval na přenos na internetu. Říkáme si, co mohlo být lepší, podporujeme se.

Jsi o sedm let mladší. Jaký máte vztah?

Brácha je na mě hodně přísný, moc mě nechválí. Spíš mi říká, co jsem měl udělat líp. To já ho chválím mnohem častěji, nekritizuju ho. Ale vztah máme výborný.

Radí ti? Fotbalově jste každý jiný – on bojovník, ty technik.

Jo. Když jsme byli malí, chodili jsme si spolu kopat pořád. A jak hraje na protihráče v lize, tak hrál na mě. Bylo mi o sedm let míň, ale on do mě zajížděl bez zábran. Mám od něj velkou školu. A hodně jsem od něj odkoukával, byl to můj vzor – větší, lepší... Snažil jsem se být co nejvíc jako on.

A táta tě trénoval?

Ten nás spíš nechával být. Jestli nás to baví, ať hrajeme, a jestli ne, ať studujeme. Radil nám, ale ne tak, že bychom si doma sedli a hodinu analyzovali fotbal. Když se šel podívat, řekl nám, co mohlo být lepší. Učil mě třeba, že mám mít hlavu nahoře, když vedu balon. Rady dával, ale ne na sílu.

Měl jsi odmalička sklony k tomu, že se z tebe stane technický fotbalista?

To nevím. Když táta končil kariéru, trénoval na Xaverově, pak šel na Spartu. V té době jsem s ním jezdil každý den na tréninky, na Xaverově jsem si každý den kopal s masérem, na Spartě to pokračovalo. Táta mě bral s sebou do tréninkového centra na Strahově, byl jsem tam od rána do večera. Chodil jsem s balonem, sám jsem si kopal. Pořád jsem ho nosil s sebou, miloval jsem ho. A snažil jsem se odkoukávat kličky od těch nejlepších.

Deník The Guardian tě v roce 2016 zařadil mezi šedesát největších talentů na světě podobně jako loni Filipa Firbachera. Dělalo to s tebou něco?

Moc ne. Věděl jsem, že rozdíl mezi dorosteneckým a dospělým fotbalem je obrovský, a ukazuje se to i teď. Chodím po dospělém fotbale dva a půl roku, a pořád je to těžké. Věděl jsem, že to nic neznamená, jen to bylo takové hezké ocenění. Zůstávám nohama na zemi i díky tátovi a bráchovi – vím, co dokázali, a že já jsem toho nedokázal ani polovinu z toho.

Nečekal jsi, že už teď budeš v áčku Sparty?

Ano. Myslel jsem si, že to bude jiné. Ale teď jsem tady, chci co nejvíc pomoct Hradci a sobě. Chci co nejvíc hrát a jednou se do áčka Sparty podívat.

Už potřetí jsi na hostování ve druhé lize. Jak to bereš?

Určitě není příjemné, že pořád odcházím někam jinam. Vybuduju si nějakou pozici a jdu pryč. Beru to tak, že se chci co nejvíc ukázat – pomoct Hradci a potažmo i sobě. Hlavně jsem rád, že jsem konečně v klubu, který má ambice, chce hrát nahoře a vyhrávat. Na to jsem byl odmalička zvyklý ze Sparty. Není jednoduché jít do Vlašimi nebo Táborska, kde se každý víkend prohrává. Jsou tam rok co rok stejné ambice – udržet se. Hradec se chce vrátit do první ligy, to je pro mě důležité. Chci vyhrávat, střílet góly a hrát útočný fotbal. Proto jsem hrozně rád, že jsem tady.