Máš za sebou povedené střídání proti Vlašimi, které jsi dal gól, a velmi vydařený zápas v Jihlavě. Cítíš formu?

To je těžké říct, pořád to jsou dva zápasy. Každopádně jsem rád, že se mi povedly a že jsme získali šest bodů. To je nejdůležitější. Díky tomu jsme se vrátili do vrchních pater tabulky.

Motivaci jsi měl velkou, že? Po utkání s Vlašimí jsi říkal, že tě nebaví sedět na druholigových lavičkách.

Jsem fakt rád, že hraju. Nikoho nebaví sedět, to je opravdu hrozné. V Hradci jsem dlouho a chtěl bych stabilně hrát, abychom vyhrávali a časem se posunuli do první ligy. To je úplně něco jiného, s druhou ligou se to nedá srovnat. Musíme dřít, děláme pro to všechno a doufáme, že se nám to vrátí.

Na začátku sezony jsi moc nehrával. Co se ti odehrávalo v hlavě?

Musím říct, že jsem to snášel líp než v dřívějších letech. Předtím jsem byl hrozně negativní, teď jsem se snažil myslet pozitivně a dělat všechno pro to, aby šance přišla. Naštěstí přišla, odehrál jsem nějaké zápasy, pak jsem byl střídaný v poločase s Varnsdorfem a musel jsem si zase počkat. Doufám, že teď už v sestavě vydržím co nejdéle. Musím trenéra přesvědčit prací – a samozřejmě musíme vyhrávat, aby nebyl důvod měnit sestavu.

Zdenko Frťala je trenér, který dává šanci, když na hráči vidí, že dává do tréninku všechno, že ano?

Ano, je férový a hrozně pozitivní. Třeba i tím, že nám pouští motivační videa. Na trenéra nemůžu říct půl špatného slova. A takhle jsem mluvil, i když jsem nehrál, takže ho nechválím jen proto, že mám místo v sestavě.

Jak ti sedí styl, který po vás chce? V Jihlavě jste od začátku napadali hodně vysoko, kombinovali po zemi...

Je to lepší, obzvlášť ve druhé lize. Soupeři, snad kromě Jihlavy, Budějovic nebo Pardubic, nemají takovou kvalitu, aby vyjížděli z presingu. Díky tomu bychom měli získávat víc balonů. Trenér chce, abychom hráli kombinačně, a myslím, že na to je dobře postavený tým. V minulé sezoně jsme moc kombinovat neměli, takže bude chvilku trvat, než se s tímhle dokonale sžijeme. Myslím ale, že nám to bude sedět víc než nákopy. Fotbalový tým máme, mohli bychom pak v zápasech dominovat.

Po utkání s Vlašimí jsi také zmínil svou produktivitu. Ve druhé lize máš odehráno nějakých sedmdesát zápasů, ve kterých jsi dal tři góly. Pracuješ nějak na zlepšení?

Když jsem byl mladší, nastupoval jsem do zápasů na nějaké minutky, takže třeba dvacet startů bych ani nepočítal. I když samozřejmě i v několika minutách se dá dát gól. Já jsem ale byl takový, že jsem za každou cenu hledal přihrávku, než abych vystřelil. To se snažím změnit, i trenér mě k tomu nabádá. Po tréninkách zůstávám na hřišti, abych střelbu trénoval, protože záložník podle mě střelu mít musí. Chci týmu určitě pomoct víc, ať už góly nebo asistencemi.

Tlačíš se teď do střel víc?

Ano, daleko víc než dřív. Kdysi jsem nevystřelil ani na prázdnou bránu, hledal jsem možnost přihrávky. Teď už se snažím střílet častěji. Doufám, že to tam začne padat.

Pokud jde o tvůj boj o základní sestavu, sráží tě nevyrovnanost výkonů. Jak s ní bojuješ? Přisuzuješ to věku?

Na věk bych se nechtěl moc vymlouvat. V áčku Hradce jsem čtyři a půl roku, něco jsem pochytil. Ve zkušenosti to není. Druhá liga je strašně vyrovnaná, každý může porazit každého. Chci na tom pracovat, aby poměr povedených a nepovedených zápasů nebyl 2:1, ale třeba 6:1 nebo 7:1. Když tomu dám devadesát minut všechno, odměna se dostaví – v podobě asistence, gólu, vítězství. Chci být pro tým na hřišti co nejužitečnější.

Příkladem byl zápas v Jihlavě, který jste odjezdili a připsali jste si cenné vítězství? Ty jsi navíc měl velkou šanci.

Ano, to byla odměna. Devadesát minut jsme odpracovali a vyhráli. Nevím, kolikrát v téhle sezoně Jihlava doma prohraje – mají výborný tým, hrají rychlý a kombinační fotbal. Škoda té mé střely. Bylo to těžké, couval jsem... Kdybych měl životní formu, uklidím to pod víko.

Viděl jsi pětistý gól Zlatana Ibrahimovice?

Viděl. To už je úplně jiná paráda. Kung-fu. (směje se)

Víme o tobě, že máš rád Isca z Realu Madrid. Snažíš se od něj něco okoukat?

Jsem velký fanoušek Realu, když můžu, dívám se na každý zápas. Isco se mi strašně líbí. Má skvělé vedení míče, myšlenku, nebojí se přijít s nějakým řešením v útočné třetině hřiště. I za cenu toho, že to zkazí. Na mistrovství světa byl jedním z mála Španělů, kteří brali odpovědnost na sebe. Vybojoval to zpátky, hrají dál a příště to zkusí znova. Má taková řešení situací, že by nás tady všechny mohl učit poslepu.

Na každý zápas Hradce chodí tvoji rodiče. Jak ti pomáhá takové zázemí?

Je to moje velká podpora. Každý zápas spolu po jeho skončení rozebíráme. Začali rodiče, pak se k nim přidal brácha a později i přítelkyně. Jsem rád, že jezdí, a jsem jim za to fakt vděčný. Doufám, že jim to jednou budu moct splatit – a nebudou mít hypotéku do šedesáti, ale do padesáti. (směje se)

S přítelkyní jsi už dost dlouho. I tahle stabilita ti prospívá?

Jo. Seznámili jsme se na zdravotnické střední škole, už tehdy mi hodně pomáhala. Teď v tom pokračuje – podporuje mě, jsem moc rád, že ji mám. Tahle podpora je pro mě hodně důležitá.

Když mluvíme o rodině, nemůžeme zapomenout na tvého strýce a dva bratrance – Pavla Černého a jeho syny Pavla a Jirku. Hráli nějakou roli v tom, že ses dostal k fotbalu?

Když jsem byl malý, byl jsem u nich často. S Pavlem i Jirkou jsme kopali u nich doma na chodbě, sousedi na nás klepali košťaty, ať už toho necháme, že moc dupeme. Na tyhle časy vzpomínám hrozně rád, určitě mě obohatily.

Vnímal jsi už v dětství to, že tvůj strejda je legendární hradecký fotbalista?

Začal jsem to vnímat z novin, z doslechu... Byl jsem na zápase, kterým končil kariéru a ve kterém si zahrál se synem Pavlem. To byl hezký moment. Na hřišti si ho tolik nepamatuju, spíš z YouTube, ze záznamů. Když hrál za Spartu a porazili Barcelonu, nahrál na gól. To se asi žádnému dalšímu fotbalistovi v Česku nepovede. Je to můj velký vzor. Jsem rád, že se můžu koukat na někoho z rodiny, kdo toho tolik dokázal.

Jsi s ním v kontaktu? Třeba ohledně zakončení by ti něco poradit mohl...

Chodí na každý domácí zápas a samozřejmě mi radí. Říká, ať se před střelou uklidním, dám do ní klid... Věřím, že se to jednou zlomí. V dorostu jsem dával nějakých patnáct gólů za sezonu, snad se to jednou vrátí. Neříkám, že budu v áčku taky dávat patnáct gólů za sezonu, ale když to bude kolem sedmi osmi, budu rád.

Říká se, že z dorostu do dospělého fotbalu je to nejtěžší krok. To možná teď poznávají někteří tví spoluhráči. Máš jim k tomu co říct?

Měl jsem výhodu, že jsem v sedmnácti chodil hrát za Převýšov třetí ligu. To mi strašně moc pomohlo. Asi úplně nejvíc, protože to byla soutěž dospělých a v té době tam možná byli ještě lepší fotbalisté než dnes. Když se mě kluci v kabině na něco zeptají, snažím se poradit. Mentor nejsem, s radami za nimi nechodím, ale když se zeptají, rád jim něco řeknu.

V Hradci jsi od devíti let. Jak ses sem dostal?

Po jednom halovém turnaji na Háječku. Hrál jsem za Nové Město nad Metují a byl jsem nejlepší střelec turnaje. Tam mě pan Prokopec pozval, ať jdu příští týden hrát za Hradec. Šel jsem a taky jsem vyhrál nejlepšího střelce. Pak jsem začal dvakrát týdně dojíždět na tréninky, byl jsem na hostování a pak jsem přestoupil do Hradce za dva a půl tisíce. (usmívá se) Tady si mě vzal pod křídla David Breda, který je teď v Dukle. Měl jsem ho jako parťáka, staral se o mě. Hodně mi pomohlo, že jsem tady měl kamaráda, který mi to usnadnil.

S Davidem Bredou jste tvořili hodně produktivní dvojici, že ano?

To ano. V jedné sezoně v mládeži jsme byli spolu u víc než padesáti procent gólů týmu. Dost to na nás stálo, bylo to super období. Doufám, že se to vrátí, že si spolu ještě někdy zahrajeme.

V áčku jsi pak měl v kabině bratrance Pavla. I na něj ses mohl spolehnout?

To mi taky pomohlo. Pořád to je rodina, může mi říct víc než ostatní. Že bychom ale chodili na kafe jen spolu, tak to nebylo. V Hradci je pořád dobrá parta, chodíme si sednout v šesti sedmi lidech. Tak to funguje doteď.

Na začátku rozhovoru jsi zmínil, že doufáš, že si ještě zahraješ první ligu. Když jsi tak dlouho v Hradci, je tvým snem zahrát si ji jednou tady na novém stadionu?

To je sen. Samozřejmě. I když se stadion zase zdržuje. Mám v lize šest startů a málo minut, hrozně bych chtěl, abychom si ji tady zahráli. Nejdřív ale musíme udělat ve druhé lize všechno pro to, abychom postoupili, a když se to podaří, není to na nás. Uvidíme, co bude na konci sezony.