Kdokoli přijel v posledních dvaceti letech na Malšovický stadion, nemohl toho chlapíka minout. Pečlivě střežil bránu do areálu, uměl si zjednat respekt, ale těm, které znal, vždy s úsměvem mával. A když mu nějaký návštěvník přece jen proklouzl, dostihl ho na svém starém kole. Na něm jezdil za každého počasí – i v zimě – a potkat jste ho na něm mohli i ve městě.

Miroslav Brzek se za posledních dvacet let stal naprostým inventářem klubu. Prožíval výsledky A týmu, rád se zastavil s trenéry nebo se sportovním ředitelem, zajímal se o posily, odchody nebo o to, kdo ze zraněných hráčů už bude brzy v pořádku. „Dneska je rozsekáme,“ salutoval autobusu, který odvážel Votroky k zápasu na hřišti soupeře.

Pan Brzek, jak mu uctivě říkali všichni od pradlen po nejvyšší vedení, miloval auta. Ačkoli jezdil téměř výhradně na kole, měl nejnaleštěnější vůz na stadionu. Ostatně, lidi si většinou nepamatoval podle jmen, ale podle toho, jakým autem (s jakým obsahem motoru) projížděli branou. Traduje se příhoda, že když se na stadionu kdysi jela rallye, jeden závodník ho svezl na okruhu pod střechou tribuny. A ačkoli byl pan Brzek obvykle dost upovídaný, po jízdě prý celý den nepromluvil.

Nekompromisní, ale přátelský hlídač bude chybět nejen všem Votrokům, ale také bažantům z okolí Malšovického stadionu. Ty s oblibou krmil, možná proto se jich v areálu pohybuje tolik.

Pozůstalým vyjadřujeme upřímnou soustrast. Čest jeho památce!