Jaká byla podle vás uplynulá sezona?

Všichni jsme po podzimní části měli v hlavách to, že máme velkou šanci dostat se do baráže. Doma jsme ale nezvládli utkání s Jihlavou a Varnsdorfem, venku se nám nepodařilo vyhrát ani jednou, takže si myslím, že umístění v tabulce je spravedlivé. Jestli byla sezona úspěšná, nebo neúspěšná… Jsou to dvě části – podzim byl úspěšný, jaro ne.

Co vám ukázal první rok ve funkci hlavního trenéra?

Nějaký impulz přinesl nejen příchod nového trenéra, ale i nových hráčů. Na podzim sice byly chyby v herním projevu, ale hodnotili jsme ho, že jsme na dobré cestě. Po zimní přestávce se někteří hráči vrátili zranění: Zorvi měl zdravotní problémy už z podzimu, Vlkanova se zranil na halovém turnaji, Pokorný a Martinec byli zranění… Přesto nám vstup do jarní části vyšel, získali jsme ve třech kolech sedm bodů. Z naší hry se pak vytratilo sebevědomí a herní kvalita, toho jsme si byli vědomí. V dalších utkáních se zranili Janoušek, Plašil, Černý… Prostor dostali jiní hráči a pro ně to bylo dobré v tom, že získali zkušenosti, a přestože se s tím poprali se ctí, ukázaly se nám určité nedostatky. Z nich se budeme chtít poučit, protože příští sezona bude ještě těžší.

V čem?

Bez ohledu na to, kdo postoupí, nebo sestoupí, bývá druhý rok takový průlomový, složitější. Uplynulou sezonu jsme si zanalyzovali, měli jsme individuální pohovory s hráči, kde jsme si řekli to příjemné i nepříjemné. Věřím, že během dovolené si odpočinou a přijdou připravení, abychom pokračovali v nastolené cestě.

Proč se na jaře vytratilo sebevědomí a herní kvalita? Tolik se projevilo zranění Adama Vlkanovy a to, že se nedostal do formy? Nebo s týmem otřásla remíza ve Vítkovicích, kde jsme zahodili spoustu šancí včetně penalty?

Nemyslím, že s týmem otřásla, protože následující utkání jsme doma vyhráli. A pokud jde o Vlčáka, ten ještě není v pozici extrémně rozdílového druholigového hráče. Spoléhat se na to, že tenhle tým potáhne jedinec, je naivita. Prošel si nějakou svou zkušeností – možná na sebe v některých situacích chtěl vzít až příliš velkou zodpovědnost, některé věci mohl řešit jednodušeji… Formu neměl, to si dovolím říct, a ostatní hráči by se v takové situaci měli projevit víc. Vlčák není Ronaldo nebo Messi, jejichž góly určují úspěch nebo neúspěch. Možná si na sebe vzal velké břemeno. Pořád je to kolektivní sport, v němž rozhoduje forma celého týmu. Všeobecně mi chyběla větší víra ve vlastní schopnosti. Nezažili jsme žádnou krizi, nestalo se nám, že bychom prohráli pět zápasů v řadě. A když už jsme se po nějakém slabším období zvedali, Brno bylo příliš rozjeté. Sice prohráli ve Varnsdorfu, ale zbytek jara měli prostě excelentní. To musíme respektovat. Přišli jsme o velkou příležitost, ale v dalším ročníku budeme mít šanci poprat se o ni znovu.

Co bylo z vašeho pohledu na sezoně nejpříjemnější?

Nejpříjemnější je každé vítězství. Největším zážitkem pro mě byla výhra v Jihlavě, kluci tam dostali další energii a šťávu do dalších podzimních utkání. Na druhou stranu víme, že abychom byli úspěšnější v dlouhodobějším měřítku, potřebovali bychom taky nějakou sérii výher. Žádnou extrémní jsme neměli. Někdy je dobré uvnitř kabiny udělat vzájemnou bouřku. S tím jsem sem přišel a na podzim vzhledem k výsledkům důvod k ostřejší výměně názorů nebyl. Když jsme pak některé zápasy nezvládli, kluci najednou čekali, kdo bude v konstruktivní debatě kritický. To nás trápilo nejvíc – snažili jsme se naznačit jim, že někdy je potřeba říct i nepříjemná slova do očí a nechodit kolem horké kaše. Chtěl bych vidět větší touhu zlomit utkání – to se nám povedlo z nepříznivého stavu za celou sezonu jen jednou s Vlašimí. To je zásadní problém, kvůli kterému jsme se nedostali do baráže.

Delší dobu si trenéři v Hradci stěžují na nedostatek lídrů a bojovníků. S těmito předpoklady přišli v zimě Jiří Kateřiňák a Michal Leibl – za jak dlouho se projeví?

U nich jde přesně o ten případ, že je pohltilo to slabé, co v kabině je. Nedokázali ze sebe dostat entuziasmus, který byl jedním z důvodů, proč jsme je přivedli. Možná si řekli, že jsou tady ještě krátce… Já se snažím všem klukům říct, že není na co čekat. Nikdo z hráčů se nevymyká nějakou arogancí nebo tím, že by neuměl přijímat kritiku. Často mezi nimi cítím obavu z toho, že přijdou o kamaráda, když někoho zkritizují. Jenže v profesionálním sportu takhle přemýšlet nemůžete – pokud je někdo váš kamarád, právě proto kritiku přijme. Hodně jsme se snažili pracovat i s hlavami hráčů. Přesvědčujeme je o tom, že jsme v dobrém slova smyslu ve válce, v níž jsou jasně daná pravidla. A kdo je nedodržuje, nepřežije. V přestupovém období se pokusíme najít válečníka, který třeba nebude až takový fotbalista, ale přinese srdce bojovníka. Můžeme se s hráči bavit, můžeme jim něco naznačovat, ale na hřišti to musí vzejít od nich – tahle mentalita nejde vytvořit uměle.

Najít takového válečníka není jednoduché, ne?

Bohužel nejsme v takové ekonomické pozici, abychom fotbalistu, který bude budit přirozený respekt u spoluhráčů i protihráčů přivedli snadno. To ale platí o celé druhé lize. Hledáte hráče, který bude mít vztah k regionu, jako byl třeba Honza Polák, když šel do Brna. Tam tu roli úplně nezvládl, tak zakotvil v Prostějově. Ale osobnost, která by prošla Hradcem a mohla se sem teď vrátit, momentálně k dispozici není.

Co takový Jaroslav Plašil, který skončil v Bordeaux?

Bavil jsem se o něm s Márou. Jenže on dostal nabídku trénovat v Bordeaux, řekl bych, že tu upřednostní. (usmívá se)

V létě jsme mluvili o tom, že bychom chtěli během tří let vybudovat tým, který by byl schopný postoupit a držet se v nejvyšší soutěži. Teď jsme ve třetině – udělali jsme odpovídající pokrok tím směrem?

Tohle je potřeba brát z pohledu komplexního fungování klubu, nejde jen o kabinu. Počínaje uklízečkami, vrátnými… A v tomhle ohledu mám pozitivní zpětnou vazbu. Tím jsme museli začít – aby lidi, kteří pracují pro klub, měli spoustu energie a sil, těšili se do práce. Myslím, že tohle se povedlo vytvořit. Nechci hodnotit, jak to vypadalo dřív, ale občas slyším, že se to tady mění, že je tady jiná atmosféra. Víc energie, víc zápalu… Tohle vnímají i hráči v kabině – a pokud se oni budou těšit na tréninky, jeden na druhého, bude to první krok. Když jsem sem přišel, chtěl jsem, abychom si nastavili nějaké reálné dlouhodobější cíle. Nechtěl jsem, abychom jeden měsíc přemýšleli tak, další zase jinak. Pak by naše práce neměla hlavu ani patu. Jarní část nebyla taková, jakou bychom si my, fanoušci nebo sponzoři představovali, ale svět prostě není jen růžový. I negativní zkušenosti nás můžou posunout.

Přišel jste mimo jiné s tím, že budeme dávat šanci místním odchovancům. V první sezoně se možná až nad očekávání prosadili Robert Jukl a Jakub Martinec, na jaře Jakub Šípek… Jste spokojený s tím, jak se mladíci předvedli?

Koncepce klubu je taková – vybírat mladé talentované odchovance. Rob s Kubou to na podzim chytili za pačesy, a když jsme se ocitli na horních pozicích, získávali jsme body, dokud byli zdravotně v pořádku zkušenější hráči. Jak začali ti vypadávat ze sestavy, dostali příležitost další mladí kluci a na bodovém zisku se to trochu projevilo. Všechno zlé je pro něco dobré – kdyby se zkušení nezranili, nedostali by takový prostor Firbacher, Šípek, Soukeník… V koutku duše jsme v barážové umístění doufali, ale tihle mladí kluci zatím rozdíloví hráči nejsou. Když pak přijde ztráta formy u většího počtu kluků v kádru, projeví se to. Na druhou stranu, jména neznamenají vždy kvalitu. Táborsko v zimě posílilo jmény, a spadlo.

Jak se budeme chovat v létě na přestupovém trhu?

Budeme hledat vhodné typy, které nám zapadnou do herního systému a do kabiny. I náš dorost měl výbornou sezonu, mají můj velký respekt. Jejich skvělé výkony jsou prvním krokem – myslet si ale, že najednou nastoupí pět dorostenců, to nejde. S tím vyhořela Sparta, Teplice i jiné kluby. Musíme tým namixovat tak, aby v něm byli fotbalisté i válečníci, ale prioritně, aby všichni odjezdili každý trénink a každé utkání naplno. To mi někdy chybělo.

Čím to je?

Čím to je… (přemýšlí) Když jezdím na trenérské semináře, je to tam první téma. Neřešíme, že máme konkurenci v týmu, že nevíš, kam sáhnout, ale to, že je tahle generace jinak nastavená. Jsme s těmi kluky v dennodenním kontaktu, přesvědčujeme je o tom, že fotbalový život je krátký, tak musejí udělat maximum pro to, aby se v něm prosadili co nejvíc. Ne všichni jsou schopní to vnímat. Je to celospolečenský problém – ubývá basketbalistů, ubývá házenkářů, snižuje se kvantita, ze které má vzejít kvalita. Já kluky motivuju hlavně tím, že tady mají všechno. A pokud si toho neváží a nepřistupují ke svým povinnostem tak, jak by měli, musejí přijít změny.

První změny už přišly – v A týmu skončili Jakub Pokorný, Wesley Da Silva, Jiří Janoušek a Marek Plašil. Můžete každého z nich okomentovat?

Některé informace jsou interní, nechci vytahovat, co jsme si řekli, do detailu. V krátkosti: Jirka Janoušek, to mě trápilo a bolelo nejvíc – zažil jsem ho ve Varnsdorfu a myslel jsem si, že bude tím, kdo bude víc zakomponovaný do děje v klubu. O jeho fotbalových kvalitách není pochyb, ale čas letí, Jirkovi je o čtyři roky víc, postihlo ho zranění, ale i zraněný hráč by měl s kabinou dýchat jinak. Pláša je kluk, který odevzdal konstantní výkony kdykoli – v základní sestavě i jako střídající, ale i z důvodu jeho zranění a vzhledem k věku jsme se rozhodli, že bychom ho rádi udrželi v klubu, a nabídli jsme mu roli hrajícího asistenta béčka. Jsem rád, že ji přijal, protože to je výborný kluk a byla by škoda, kdybychom o něj přišli. Ve Wesleyho jsem měl velká očekávání v tom smyslu, že by nám měl pomoct po silové stránce, podrží míč, budou na něj fauly, ale vizitkou útočníků jsou góly a asistence. A jeho největší problém je, že na sobě nechtěl pracovat. Sklouzával do spokojenosti, neukázal zájem, ať už jde třeba o odstranění jazykové bariéry. Mrzí mě to, protože to je fantastický kluk. Hodně jsem mu věřil, ale nedá se nic dělat. Chybělo mu zaujetí, chuť rvát se tady. Poky nám řekl, že se chce vrátit do Ostravy a pokusí se prosadit tam.

Mluvili jsme o úspěšné sezoně dorostu. Může někdo z toho týmu jít ve stopách Daniela Fiňka nebo Dominika Soukeníka, kteří naskakovali a sbírali zkušenosti?

Během celé sezony jsme si vyzobávali dorostence do tréninků. Bavíme se o nich s jejich trenéry neustále. Každopádně jsou úplně na začátku dospělého fotbalu. Do přípravy si určitě vezmeme tři hráče a uvidíme, jak zvládnou adaptaci. Kvalita tam je, ale čeká je spousta práce a trpělivosti. Přehnaná očekávání ať už z jejich strany, ze strany manažerů, fanoušků jsou pro samotného hráče kontraproduktivní. Zrovna u těch tří věřím, že udělají maximum pro to, aby se prosadili, a pokud to tohle léto ještě nevyjde, svět se nezboří. Není jim pětatřicet a není to jejich poslední šance v životě. Právě naopak – je to teprve první šance.

Mluvili jsme o tom, že nám chyběl gólový útočník, a mezi fanoušky rezonuje jméno Jana Pázlera, který v Liberci moc šancí nedostal. Jak představitelný je pro vás jeho návrat?

Nechci, aby se tady za dva roky říkalo: Kdyby tady byl Honza Pázler… Takhle se mluví o českém nároďáku. Když Honza Koller, když Milan Baroš… Musíme žít v realitě. K Honzovi mám velký respekt a nechci snižovat jeho kvality. Ligu si vystřílel svými góly, ale vidíme, jak se tam prosadil. Znám ho, všichni jsme mu přáli, aby se chytil, ale nemůžeme si myslet, že sem přijde Honza Pázler zklamaný ze svého angažmá v Liberci a najednou bude mít stejnou formu jako před rokem. Jsou to otazníky, nikdo nemůže garantovat, že by zase dal přes dvacet gólů. Tohle téma tady prostě teď není aktuální.