Jaký je pro vás tenhle týden, ve kterém se po skupinkách vracejí hráči a na začátku kterého jste se sám vrátil z izolace?

Není to nic příjemného. Každý hráč má jiný průběh, po konzultaci s nimi a s doktorem se s tím učíme pracovat. Všechno hlídáme, nesmíme nic přepálit. Samozřejmě nejsme jediní, koho to potkalo, ale jsou to prostě nové věci, se kterými se člověk setkává. Je to složité pro hráče, pro nás trenéry i pro doktory.

Navíc tahle situace s karanténou celého týmu přišla na začátku jarní části...

Narušilo to vstup do soutěže, ano. Bude nám chybět herní praxe, ale pomalinku se dostáváme do fáze, že už aspoň část týmu trénovat může. Budu pevně věřit, že se koronavirus nikomu nevrátí. Líšeň vnímám tak, že se nestala. Byl to poslední zápas podzimu, věřím, že vstup do jara zvládneme bez ohledu na to, kdo bude moct hrát, a kdo ne.

Osobně jste nákazu koronavirem prodělal také. Jaká to pro vás byla zkušenost?

Pokud mám být upřímný, ani v nejhorších představách jsem netušil, že mě to takhle zaskočí. Cítíte, že na vás něco leze, máte v podvědomí, že se něco děje, ještě než to potvrdí výsledek testu. Pak jsem čtyři dny nevěděl o světě, proležel jsem je ve vysokých horečkách. Pátý šestý den jsem ztratil chuť a čich, prožíval jsem ty zkušenosti jiných, o kterých jsem předtím jen poslouchal. Hlavně se mi ale pořád chtělo spát.

A do toho jste po telefonu pomáhal Ondrovi Prášilovi s trénováním...

No, povídali jsme si, ale po chvíli jsem stejně nevěděl, o čem. Do toho emoce – nemůžeš být s týmem v Líšni, chceš se dívat aspoň na internetu, vnitřně si vyčítáš, že tam nejsi, na druhou stranu si přeješ, ať už to je za tebou. V hlavě se motá spousta emocí. Teď jsem moc rád, že už jsem tady s mančaftem. Hodně lidí mi volalo, jak na tom jsem, čehož si opravdu vážím. Dobré vzpomínky na to ale nemám. Teď jsem skoro tři týdny po pozitivním testu a pořád mi není tak, že bych si řekl, že už jsem v pohodě.

Jak vnímáte to, že nás koronavirus takhle postihl na začátku jara, sotva jsme se rozkoukali po dlouhé zimní přípravě?

Hlavně nevím, kde hledat příčiny. Celou dobu jsme procházeli bez problémů, jiné týmy padaly... My jsme oceňovali hráče, jak dodržovali opatření, jak byli opatrní. Ale vidíme, že se tomu asi opravdu nejde vyhnout. Když už nás to postihlo, říkali jsme si, kéž by to nějakou lehkou formou postihlo všechny a bylo by to hromadné, abychom se vrátili najednou.

Má někdo z hráčů natolik těžký průběh nemoci, že se bojíte, v jakém stavu se vrátí do tréninku?

Dva kluci měli vyšší horečky. Opatrní jsme ale u všech – jsem v kontaktu s trenérskými kolegy, s doktory... Máme víc informací než před půlrokem, rokem, jsme ještě o to opatrnější, protože to je strašák. Dáváme si pozor na to, jak zatížit hráče, jak dlouhý by ještě měli mít klidový režim. Zdraví je nejdůležitější.

Vidíte na hráčích, kteří nákazu prodělali a vracejí se do tréninku, pořád únavu?

Jednoznačně. A vlastně ji vidím i na těch, kteří nákazu neprodělali a plynule pokračují v trénincích. Za čtyři měsíce absolvovali dvě soutěžní utkání. Mají můj velký obdiv, taky je to pro ně deprimující, demotivující. Pořád se mění plochy – tráva, bláto, umělka... Ani to jim nepřidá, ale je záležitostí nás, trenérů, abychom to měli pod kontrolou.

V realizačním týmu jste za poslední tři týdny vyzkoušel dvě polohy – nejdřív jste byl na telefonu vy, teď je na telefonu Ondra Prášil a vám pomáhá Pavel Krmaš. Jaké to je?

Ještě jsem v trenérské kariéře nezažil, abych nebyl s mančaftem. Dokonce jsme se dostali i do fáze, kdy jsme se s Ondrou v karanténě překryli a neměl kdo trénovat. Využili jsme Pavla Krmaše, ten byl vlastně tři dny hlavním trenérem Hradce. (usmívá se) Byli bychom rádi, aby tady jednou byl u áčka s námi, věřím, že k tomu čas dozraje. Během spolupráce s Ondrou jsme se sblížili, dozvěděl jsem se spoustu věcí o jeho fotbalové kariéře i o jeho rodině, teď se snažím využít toho, že mám blízko k Pavlovi. Hodně se bavíme o tom, co zažil během své aktivní kariéry, ať už šlo o tréninkové metody, nastavení v klubech... Je to pro mě vzácné, dozvídám se spoustu zajímavých informací.