1955

Na první postup do nejvyšší soutěže si Hradec počkal padesát let od založení klubu. Start Spartaku do Celostátní soutěže (tenkrát druhá nejvyšší) byl raketový. Prvních deset kol – deset výher, skóre 27:8, pak se ale tabulka vyrovnala a rozhodnout mělo až poslední kolo. Hradec a Spartak Stalingrad (přejmenovaní Bohemians) měly stejný počet pětatřicet bodů a dělil je od sebe jen poměr branek o 74 tisíciny příznivější pro Votroky. Začalo se počítat, byl to takový hlavolam. Kdyby Hradec v Teplicích vyhrál 1:0, museli by Klokani v Praze porazit České Budějovice 6:1, aby postoupili. V neděli 20. listopadu 1955 se více než tisícovka diváků vydala z východních Čech do Teplic povzbudit své mužstvo. Ve 45. minutě se dostal k míči Macek a tísněn obránci vstřelil podél brankáře vedoucí branku. Nadšení hradeckých diváků bylo veliké, náladu ještě zlepšila zpráva z Prahy, kde Stalingrad vedl v zápase s Budějovicemi pouze 2:1. Závěr byl opět vyrovnaný, na hradeckých obráncích se projevovala vyčerpanost, ale Votroci výhru udrželi. Bylo již dávno po závěrečném hvizdu, ale diváci z Hradce Králové stále setrvávali u kabin. Jednak chtěli pozdravit své hráče a dále byli zvědavi na konečný výsledek z Prahy. Když se dozvěděli, že Stalingrad vyhrál „pouze“ 5:2, neznalo nadšení mezí. Poměr branek, který tehdy při rovnosti bodů rozhodoval, byl pro Hradec o 16 setin lepší!

1958/1959

Když v neděli 24. května 1959 nastupovali Hradečtí proti Dynamu Kutná Hora, chyběly jim dva body k návratu do první ligy. Soutěží prošli suverénně, od čtvrtého kola se usadili na špici tabulky a své místo nikomu nepustili. Mezi čtvrtým a osmnáctým kolem sehráli 15 zápasů bez porážky. Na staré škvárové hřiště se přišlo podívat šest tisíc natěšených diváků a rozhodně nelitovali. Domácí Spartak, který poprvé nastoupil v tradičních černobílých dresech, zahrál skvěle ve všech řadách a rozdrtil svého soupeře vysoko 6:1. Do konce mistrovské soutěže chyběla čtyři kola a o postupujícím bylo rozhodnuto. Oficiální oslavy se však odehrály pod záštitou Čs. závodů naftových motorů z Plotišť až v dalším domácím zápase. Koncertovala závodní dechová hudba, hráči hradeckého Spartaku byli odměněni upomínkovými dary. A mužstvo koncertovalo i na hřišti, porážku 6:2 si odvezl tým VCHZ Pardubice.

1964/1965

Výborné jaro 1965, od 13. kola až do předposledního zaznamenali Votroci šňůru 13 zápasů bez prohry (10 výher, 3 remízy). V předposledním kole, 13. června 1965, nastoupil Spartak Hradec na svém škvárovém hřišti U Nemocnice v derby proti VCHZ Pardubice. Přišlo 13 tisíc diváků, výhra znamenala po roce návrat do první ligy. Nesmírně tvrdý zápas rozhodla jediná Zikánova branka. Rozradostnění diváci div nepobořili chatrnou dřevěnou tribunku, pak zaplnili hřiště a vyvolávali jednotlivé hráče. A ti unavení a umazaní vycházeli z kabiny, fanoušci jim třásli rukou, plácali po zádech. Na své si přišel i trenér Havránek. Nejdříve ho vyhazovali do vzduchu hráči, pak i diváci. Ještě na hřišti se seřadil mnohatisícový průvod a s rozvinutými transparenty a desítkami hesel se vydal do hradeckých ulic. Prošel celým městem a na určitou dobu zastavil i dopravu. Nikdo se ale nezlobil, řidiči trolejbusů i autobusů se jen usmívali a mávali.

1971/1972

Bylo to krásné a tragické hradecké fotbalové jaro 1972. Dne 9. května remizoval Hradec v Martině a udržel si na druhé příčce od něho dvoubodový odstup. Čtyři minuty před koncem byl zraněn brankář Václav Oplt tak těžce, že o dva dny později ráno zemřel. Bylo to neuvěřitelné, nepochopitelné. Pouhé dva dny po smrti svého brankáře museli hradečtí fotbalisté nastoupit k přátelskému zápasu s pražskou Slavií. Na Všesportovním stadionu končila 8. etapa Závodu míru. Dvaadvacet hráčů se smutečními páskami a 13 tisíc diváků uctilo minutou ticha památku tragicky zesnulého hradeckého brankáře. Etapu vyhrál Vlastimil Moravec, Hradec porazil Slavii 2:1. Ve středu 17. května se na nábřeží před budovou hradeckého Spartaku s Opltem rozloučilo několik tisíc lidí.

Musel a přijít pomoc ze Sparty, brankář Antonín Kramerius. Výjimku udělal i Čs. fotbalový svaz, a tak 20. května v zápase s Bohemians již nastoupil v brance domácích. Až těsně před koncem zajistil Němeček vítězství 2:1. Šest kol před koncem byl Hradec druhý, měl tři body náskoku na třetí Jablonec. Po nedohraném zápase v Liberci, který předčasně ukončila průtrž mračen, držel náskok dvoubodový. Konec soutěže se blížil, postup byl blízko. Pět tisíc diváků se radovalo z hubeného vítězství 1:0 nad Považskou Bystricí, cenný byl i bod za remízu 0:0 v odloženém zápase v Liberci. Ve 27. kole znamenala Schmidtova branka nerozhodný výsledek 1:1 na Kladně a už čtyřbodový odstup na třetí Jablonec. Ve středu 7. června rozdrtili hradečtí 5:1 Michalovce, dvě kola před koncem měli stále náskok čtyř bodů a výrazně lepší skóre než třetí VŽKG. Slavný den nastal 10. června v Gottwaldově, kde branky Rotta a France znamenaly vítězství 2:0 a zasloužený postup do ligy! V sobotu 17. června bylo na Všesportovním stadionu v Malšovicích 13 tisíc diváků, čestná tribuna byla plná, hrála dechovka, nad hlavami vlály oslavné transparenty. Nikomu nevadilo, že derby Hradec – Pardubice skončilo 0:0.

1979/1980

Od prvního postupu Spartaku do nejvyšší soutěže uplynulo pětadvacet let – a tentokrát Votroci slavili v Teplicích znovu. Tento, pátý postup, byl jednoznačně nejkomplikovanější. Národní liga měla dvě skupiny a vítězové museli ještě sehrát kvalifikaci. První utkání se Sklo Unionem Teplice se hrálo v úterý 10. června 1980 na Všesportovním stadionu, 22 tisíc diváků se radovalo z výhry 1:0. Před odvetou v Teplicích bylo domácí mužstvo velkým favoritem, dokonce mělo už připravený banket na oslavu postupu. Z Hradce přijelo přes čtyři tisíce fanoušků, kteří po celý zápas své mužstvo bouřlivě povzbuzovali. Domácí vedli 1:0 a vše směřovalo ke třetímu rozhodujícímu utkání. V 82. minutě ale utekl po pravé straně Milan Šmolka a jeho prudký centr dorazil do brány Jiří Finger. Závěrečný nápor domácích Hradec ustál a mohl slavit. Tisíce fanoušků na hřišti obklopily hráče a házely je do vzduchu. Na velké radosti nic nezměnilo ani to, že cestu domů museli absolvovat v autobusech s okny rozbitými od domácích diváků, kteří zklamání neunesli. Předseda oddílu Seifert skončil i v obleku pod sprchou, trenér Šindler opustil autobus v Praze na sídlišti a hráči v Hradci vyrazili na spanilou cestu městem. Společně s fanoušky pak slavili celou noc.

1986/1987

Hradec Králové se do ligy vrátil po šesti letech. V sobotu 13. června 1987 vyrazilo více než tři tisíce hradeckých fandů do Horních Počernic, kde Spartak hrál s místním Xaverovem. Výhra 3:0 znamenala postup mezi elitu už v předposledním kole. Hned po skončení utkání se na trávník nahrnuli fanoušci, ti z hradeckých hráčů, kteří měli k šatnám blízko, dres uchránili, ti, kteří zaváhali, se ocitli bez dresů na ramenou fandů. Nechybělo šampaňské. Karavana autobusů a osobních aut vracející se do Hradce přes Sadskou, Poděbrady a Chlumec se v každém městě i vesnici nechala slyšet tisícem hlasivek. Příjezd pod Bílou věž byl triumfální. Skandování hesel v ulicích a světlice na obloze skončily až o půlnoci.

Formální oslava měla proběhnout při posledním domácím zápase s Teplicemi. Přišlo sedm tisíc diváků, ti ale opouštěli stadion velice rozladěni. Pro představu pár novinových titulků: „Rozpačitá tečka“, „…a divák se nestačil divit“, „Oslavy s rozpaky“, „Jen čistá hra, nebo i pár zázraků?“

Svobodné Slovo napsalo článek s titulkem Co se dělo a děje v Hradci? „V sobotu se mělo poslední utkání fotbalistů Hradce Králové na vlastním trávníku proměnit v oslavu návratu do první ligy. Všechno k tomu bylo připraveno, chyběly jen dvě maličkosti – hradecký trenér Kollár a chuť hráčů Hradce svůj poslední zápas v národní lize vyhrát. Trenér Kollár „zmizel“ už v týdnu, když před tím vyslovil své požadavky, bez nichž by zřejmě neviděl ligovou budoucnost svého mužstva příznivě. Údajně si vzal dovolenou. Ovšem málokdy se stane, aby trenér se svým mužstvem nedokončil soutěž.Trenér Kollár tady nebyl, a snad proto se jeho mužstvo cítilo zcela bezprizorně, patrně i rozvrácené, dokonce snad litovalo možného osudu zachraňujících se Teplic, a tak hradecký tým překvapivě „pustil“ zcela jisté vedení a bez pevné ruky trenéra nakonec dopustil, aby Teplice získaly bod a vlastně i záchranu v národní lize. Je vůbec zajímavé, jak jsou některé věci prosté, dokonce i ve fotbalu, nestálo by se na ně právě pro tu udivující prostotu velice ostře podívat?“

1989/1990

To bylo slávy! V sobotu 26. května 1990 porazil Hradec 5:0 Havířov a pak již všichni netrpělivě čekali na zprávu ze Zlína, kde hrála Plzeň. Její porážka poslala po roce opět do nejvyšší soutěže Východočechy. Stadion explodoval na hřišti i v ochozech, postup byl jistý již dvě kola před koncem soutěže. Euforie nebrala konce, v hradecké kabině vládl zmatek. U zadního vchodu hrozen fanoušků vyvolával hráče, nechybělo nadšené vyhazování jednoho po druhém do vzduchu. Bujaré veselí pokračovalo, jen šampaňské předem nikdo nekoupil, a tak se typické střílení zátek odložilo až na poslední kolo. Byl to obrovský úspěch, na kterém měl velkou zásluhu trenérský tandem Dočkal – Kotal. Průvod fanoušků městem před závěrečným zápasem s Opavou byl oslavou postupu. Za deště vpochodoval průvod na Všesportovní stadion, hrála dechovka, na ploše pochodovaly mažoretky. V bezstarostném utkání zvítězil Hradec nad Opavou 2:0. Následovala úžasná, deset sezon trvající účast v nejvyšší soutěži.

2000/2001

Byla to neuvěřitelná jízda. Od 8. kola čítala 23 zápasů v řadě bez prohry, 66 bodů, v sezoně pouhé dvě porážky. Patnáct bodů náskok na třetí místo – Petr Uličný udělal pořádný kus práce. V pátek 11. května 2001 Hradec porazil FK Zlín 2:1 a mohlo se slavit. V útrobách stadionu se kouřily vítězné doutníky, stříkalo šampaňské. Oslavy probíhaly v šatně i v bazénu, kam krátce po jedenácté večer skočil nahý šéf klubu Vladimír Voda. Měl privilegium, trenér Petr Uličný a ředitel Petr Jezdinský museli do vody v tom, co měli právě na sobě. Následovala pozdní společná večeře a individuální pouť hradeckými bary. „Po večeři, která skončila kolem půlnoci, jsme vystřídali dva noční podniky. Nevím, jak ostatní, ale já šel do postele kolem šesté hodiny ráno,“ přiznal pro Čs. sport obránce Jaroslav Dvořák.

2009/2010

Skvělá práce trenéra Václava Kotala přinesla ovoce v neděli 23. května 2010, kdy Hradec porazil na svém hřišti Duklu 1:0 a po sedmi letech se vrátil do ligy. Mužstvo vytvořilo klubový rekord, od sedmého kola neprohrálo v řadě 24 zápasů, získalo 68 bodů, předtím pouze dvakrát prohrálo. Ten Oslavy postupu vypukly před sedmou hodinou večer. Trávník zaplavili fanoušci, kteří se srotili před domácí lavičkou a vzduchem stříkalo šampaňské. Do posledního domácího zápasu sezony, v sobotu 29. května, navlékli Votroci povedené retro dresy připomínající padesáté výročí mistrovského titulu. Jeho vítězové, Pičman, Hledík, Krejčí, Pokorný a Čermák, převzali památeční plakety.

2013/2014

Tohle bylo drama až do posledního kola. Ve středu 4. června 2014 se hrálo v Pardubicích derby desetiletí! Pokud Hradec vyhraje, postoupí do první ligy, v případě remízy postoupí, pokud v souběžně hraném utkání Táborsko porazí České Budějovice, v případě porážky skončí v tabulce třetí a nepostoupí. Dvanáct minut před koncem zápasu si hradecký záložník Emir Halilovič připravil na hranici pokutového území míč ke střele a poslal ho do brány Pardubic. Vyhnanství Hradce z první ligy trvalo jediný rok. Oslavy v Pardubicích proběhly skromně, i když nechybělo šampaňské a vítězný doutník. Ten den večer mohli lidé v Hradci spatřit autobus a v něm rozradostněné osazenstvo, okružní jízdou začali hráči Hradce slavit návrat do první ligy. Poté zamířili na Všesportovní stadion, vše probíhalo v klidu, nikdo z fanoušků zde na tým nečekal. Ze stadionu se tým přesunul na společnou večeři, po ní hráči na samostatnou oslavu.

2015/2016

Další postupové drama s vítězným koncem. V úterý 17. května 2016 slavil Hradec výhru 2:0 nad Sokolovem, a díky šokujícímu kolapsu Znojma, které prohrálo na domácím hřišti s Vlašimí 0:4, i nečekaně postup mezi českou fotbalovou smetánku. Votroci se opět vrátili po roce. V kabině propukla radost naplno, létaly špunty od šampaňského.