Reprezentační trenér Jozef Marko v roce 1966 budoval nový tým poté, co se generace stříbrných hochů z MS 1962 o čtyři roky později neprobojovala na následující světový šampionát. A právě na podzim, v prvních přípravných zápasech po turnaji v Anglii, dostal pozvánku do reprezentace i hradecký technik Schmidt. „Hráli jsme v Jugoslávii, pak byla pauza, ani ne čtrnáctidenní soustředění. Byli jsme v Košicích, tam jsme sehráli dva přípravné zápasy s nějakými tamními druholigovými mančafty,“ vzpomíná tehdy třiadvacetiletý útočník klubu, který se trápil v první lize, na svoje začátky v týmu Československa. „Přesunuli jsme se do Prahy a odtamtud jsme letěli do Londýna.“

Byl to nanejvýš prestižní výlet. Angličané v létě vyhráli mistrovství světa, jejich výběr se hemžil osobnostmi světového fotbalu a na začátku listopadu hráli ve Wembley poprvé od té doby, co na tomto stadionu zvedli nad hlavy pohár pro nejlepší mužstvo planety. Nově budovaná československá reprezentace nemohla stát proti silnějšímu soupeři. „V žádném případě by neškodilo utvořit z dnešního našeho mužstva tak dobrý kolektiv, s jakým jsme před několika lety sklízeli pronikavé úspěchy,“ dával Markovi a spol. za úkol Československý sport.

Fotbalisté dorazili do Londýna v předstihu a k tréninku využívali stadion Chelsea. „Tam nás zaujalo, že jsme se vrátili z tréninku, šli jsme do sprch, a když jsme odtamtud vycházeli, stál tam chlapík a každého nás zabalil do ručníku,“ vybavuje si dodnes vitální Schmidt, který si při dobrém počasí chodí stále dvakrát týdně pinknout tenis. „Na takovou péči jsme fakt nebyli zvyklí.“

Před samotným utkáním se česká výprava vydala poznávat krásy Londýna, ve středu 2. listopadu už tým vyběhl na trávník Wembley, kterému se říká posvátný bez sebemenšího přehánění. „Poznali jsme, že ten stadion je kolébka anglického fotbalu, bylo to pro nás něco mimořádného. Zápas sledovalo zaplněné hlediště, ale my jsme znali plné stadiony z cest po Asii. I když tahle atmosféra byla ještě speciálnější,“ usmívá se Schmidt.

Angličané nastoupili v nejsilnější možné sestavě a hned od začátku vydatně zaměstnávali českého brankáře Iva Viktora i obranu před ním. Zato hostující forvardi se do hry příliš nedostávali. „Mám dojem, že na mě hrál Bobby Moore, já jsem hrál vysunutého útočníka. Potkal jsem se s celkem sympatickým fotbalistou,“ libuje si Schmidt. „Zato Nobby Stiles byl docela nepříjemný,“ zamračí se.

Ve společnosti hvězd vydržel hradecký reprezentant jedenačtyřicet minut, pak ho vystřídal Ladislav Kuna. Ne že by Schmidt hrál špatně – už ze soustředění v Košicích si do Londýna přivezl nakopnutý nárt a po několika střetech se mu zranění ozvalo natolik, že už to nešlo vydržet. Ani kouzlo Wembley bolest nepřebilo. „Bojoval srdnatě, třebaže s pochopitelnou nováčkovskou nervozitou,“ ohodnotil jeho přínos po zápase Josef Pondělík v Československém sportu. „Měl za úkol hrát vzadu (sic!) a někdy se až zbytečně vracel, trochu ztratil orientaci, ale podle slov trenéra Marka rozhodně nezklamal a dostane další příležitost.“

Ta už nepřišla. Druhý reprezentační start byl pro Schmidta zároveň i poslední. Proč? Hradec sestoupil do druhé ligy, pak se horko těžko drápal zpět, technického útočníka navíc začala trápit opakující se a vleklá zranění achilovky. „Byl o mě zájem ze Slavie, ale byl jsem vázaný ve Spartaku. Tehdy nějaký hráč Interu Bratislava v podobné situaci přestoupil do Slavie a rok nemohl hrát,“ vysvětluje Schmidt, proč, co se angažmá týče, setrval v době své vrcholné výkonností možná pod svou úrovní. „Když jsem to viděl, říkal jsem si, že do toho nejdu. A zůstal jsem v Hradci. Odtud to bylo do reprezentace dál,“ krčí rezignovaně rameny.

Zápas proti mistrům světa mu však už nikdo z paměti nevymaže.

(Text je převzat z knihy Černobílá historie - 110 let FC Hradec Králové)