Jak se zrodil tvůj příchod do Hradce?

V létě 2020 jsem se potkal se sportovním ředitelem Jirkou Sabou. Už tehdy mě naťukl, jestli bych měl o tuhle pozici zájem, ale já jsem se v té době potřeboval věnovat sám sobě. Teď v lednu mi zavolal znovu, moje situace se malinko změnila, takže jsem zájem měl.

Ve druhé lize už takhle působíš podruhé, že ano?

Ano. Celý rok 2019 jsem dělal kondičního trenéra ve Viktorce Žižkov. Tohle je zase nová výzva, od té doby jsem si odpočinul, nabral nové zkušenosti. Některé věci chci dělat ještě líp. Jsem moc rád, že jsem tuhle příležitost dostal ještě jednou – myslím, že Hradec je ještě o úroveň výš.

Tím myslíš zázemí, které už jsi poznal?

Ano. Žižkov je skvělý tradiční klub, rád na něj vzpomínám, ale tady jsme na jednom místě, to je daleko lepší a pohodlnější. Viktorka má takový úděl, že musí cestovat za tréninkovými prostory. Zázemí na posilovnu tam přímo na tribuně není – když jsme chtěli do fitka, museli jsme jít do jednoho, které je přes ulici. Byl to složitější systém, na který jsme vlastně ani nenajeli. Tady jsem hned během týdne mohl zavést organizovanější aktivace, silové tréninky... Postupně se do toho dostáváme.

Jak kluci tvoje nové věci přijímají?

Upřímně hrozně dobře, protože vesměs tady jsou mladí hráči, kteří vědí, jakým směrem se fotbal ubírá. Daleko větší roli začíná hrát síla – vidíš třeba u Goretzky z Bayernu, jak narostl. Kluci tedy nové věci v silovém tréninku dost vítají. Pokud jde o rutiny před tréninkem, to zatím slaďujeme. Pracujeme na aktivacích, na mobilizačních cvičeních určených na dosažení co největšího rozsahu pohybu. Kluci reagují hrozně dobře.

Narazil jsi tady na vyložené fanoušky aktivací a silového tréninku?

Už dřív jsem na sociálních sítích zaregistroval Ondru Macha, ten tyhle věci rád sdílí. Honza Mejdr to samé, Otto Urma nebo Dan Vašulín na tom taky pracují výborně, ti jsou rozzáření štěstím, že to tady můžou v klubu dělat pod nějakým vedením pravidelně. Hlavně tomu věří, to je pro mě zásadní. Jde o výbušnost, dynamiku, ale hlavně o prevenci zranění – to je můj hlavní úkol.

Co máš za sebou v roli kondičního trenéra kromě působení na Žižkově?

Začal jsem poměrně pozdě, ve čtyřiadvaceti, studovat FTVS, v té době jsem za sebou měl nějaké kurzy. Po nějaké době mi ale došlo, že škola je dost obecná, a tak jsem se vydal po vlastní ose. Absolvoval jsem kurz EPI, hlavně chci sázet na stáže, které mi ale teď bohužel doba zastavila. Podle mě je nejlepší získávat informace od dobrých trenérů, sám si je zpracovat a ucelit a využívat je v praxi.

Jak ti pomáhá to, že jeden tvůj bratr oblékal dres fotbalového nároďáku a druhý je juniorský reprezentant v rychlostní kanoistice?

Kromě toho, že jsme s Honzou i Martinem bráchové, jsme i nejlepší kamarádi. Takže mi pomohli hodně. Honza prošel různými evropskými kluby, já jsem ho všude navštěvoval. Samozřejmě mi pomohlo, že jsem viděl, co profesionální fotbalista potřebuje, přenositelnost různých cviků do tréninku... Sám jsem fotbal hrál a hraju. A prošel jsem si i kanoistikou, což je velmi specifický sport nesrovnatelný s fotbalem.

A ve fotbale jsi to dotáhl kam?

(usmívá se) Jsem silný ročník 92, začínal jsem na Spartě třeba s Martinem Frýdkem. Ale po roce a půl jsem se odtamtud pakoval, bylo nás hodně. Dal jsem se na rychlostní kanoistiku, sedm let jsem pádloval, ale protože mě to pořád táhlo k fotbalu, tak jsem se k němu v patnácti vrátil. Honza byl můj vzor. Přes nějaké dorosty v Dukle jsem se v chlapech dostal nejvýš na pár zápasů v divizi za Vyšehrad. Jinak jsem působil níž – Libuš, Chmel Blšany... To bylo dobré období, trénoval nás Marcel Lička, zahrál jsem si s Vlastou Vidličkou nebo Jirkou Böhmem. Přes Dobříš jsem se pak dostal na Motorlet a tam jsem odehrál i několik zápasů s Honzou. Potom už se mi rozjížděla trenérská kariéra.

Jak jsi zapadl v Hradci do trenérského kolektivu? Dostaneš dost prostoru?

Věřím, že jsem zapadl dobře. Ondra Prášil mě zná možná víc než patnáct let. Trenéra Frťalu ani Tomáše Poštulku jsem osobně neznal, takže se poznáváme a jsou moc fajn. Cítím z nich, že mi věří, že jsou přesvědčení, že týmu pomůžu. Dávají mi dost prostoru – až dost, ani jsem na to nebyl zvyklý. Hlavně aby moje působení tady přineslo ovoce, tedy co nejmíň zraněných. To je nejdůležitější.