Alois Machek byl jedním z nejtalentovanějších českých hráčů před první světovou válkou. Hradecký rodák už v šestnácti letech střílel branky v prvním mužstvu SK Hradec Králové, kde hrál do konce roku 1912. Pak se stal zaměstnancem Škody Plzeň a hrál za SK Český lev Plzeň. V roce 1913 ho oslovil jeho kamarád a bývalý spoluhráč Eduard Mifek, který odešel poznat svět a dostal se do Bělehradu. „Tady jsou dobří lidé, mají rádi fotbal, přijeď, budeš spokojený,“ stálo mimo jiné v jeho dopise. Alois Machek sebral odvahu a rozhodl se okamžitě. Pozvání přijal a smluvil si setkání na vídeňském nádraží. Jako poznávací znamení držel obálku, na které bylo napsáno SK VELIKA SRBIJA. Chlapec poslaný z Bělehradu přiběhl k němu s radostným výkřikem Lojzo!

Několik dní zůstali ve Vídni a nakoupili výstroj pro patnáct fotbalistů. V Bělehradě neměli peníze na clo, ale pomohl jeden zámožný občan, který dal do zástavy těžký zlatý prsten. Takovým způsobem přivedl inženýr Dača Stojanović, jeden z pionýrů fotbalového sportu v Srbsku, talentovaného, osmnáctiletého útočníka do Bělehradu. Bylo to 10. srpna 1913, jen čtyři dny po založení fotbalového klubu SK Velika Srbija, předchůdce dnešní Crvené Zvezdy Bělehrad. K Aloisi Machkovi se později přidal jeho hradecký kamarád Václav Petrovický, spolu učili Srby hrát fotbal a přinesli na jih českou školu. Jejich způsob hry byl Srbům velmi blízký a zapustil hluboké kořeny.

Všechny tamní kluby však ukončily svou činnost se začátkem první světové války a většina hráčů byla odvedena do srbské armády. Ti starší, kteří nebyli odvedeni, spolu se zahraničními opustili Bělehrad a přesunuli se na jih do vnitrozemí Srbska. Machka spolu s krajany Mifkem a Petrovickým vzal prezident Veliké Srbije Danilo Stojanović hrát v Kragujevaci se Šumadijou, což byl další klub, který dříve založil. Machek a Petrovický později nastupovali v FK Morava Ćuprija, který založili další hráči z Bělehradu, ukrývající se tam během války.

Machek si Bělehrad zamiloval, oženil se tam, získal práci a odolal nabídkám větších evropských klubů. Ještě před druhou světovou válkou získal jugoslávské občanství. Hradeckou vazbu ale nikdy docela nepřetrhal – 25. března 1925 se na hřišti U Nemocnice objevil s mužstvem SK Jugoslavia. Opět se setkal s kamarádem Petrovickým a snad poprvé hráli proti sobě. Oba zápasy skončily nerozhodně 4:4 a 1:1.

Dne 23. října 1963 věnovala bělehradská Borba Hradečákovi Machkovi polovinu stránky. List vzpomínal na velký přínos českých fotbalistů v začátcích tamního fotbalu. Nový sport tamním lidem učaroval, ale dobře se nevyznali v jeho tajnostech, které jim právě Machek začal odkrývat. Jeho škola měla ohromný vliv na rozvoj fotbalového Bělehradu. Při příležitosti 68. narozenin byl oslavenec odměněn Jugoslávským fotbalovým svazem nejvyšším vyznamenáním a ještě počátkem šedesátých let byla na stadionu Crvené Zvezdy jeho busta, coby jednoho ze zakladatelů a prvních hráčů Srbije.

V době oslav 65 let SK Hradec Králové zaslal výbor oddílu panu Machkovi do Bělehradu za zásluhy o fotbal Čestnou plaketu. Machek odpověděl dopisem 28. ledna 1971:

Ctěnému výboru Spartaku, oddíl kopané, Hradec Králové

„Můj přítel pan Emil Majetič mi zaslal Vámi udělené čestné uznání. Vedle mého velkého díku, musím Vám sdělit, že mi Vaše uznání způsobilo velikou radost a je mi drahé. Uznání je neobyčejně krásně vybaveno, a přitom svázáno páskou barev československé vlajky, a to je mně nejdražší. Těším se, že se budu moci mým přátelům a sportovcům pochlubit tak krásnou Vaší pozorností – tím vzácnější, že přichází po tolika letech. Od zdejšího jugoslávského a též bělehradského fotbalového svazu jsem obdržel diplomy u příležitosti 50 let trvání těchto svazů, ale zdaleka nejsou tak pěkné jako Vaše uznání. Od těchto svazů jsem ještě obdržel speciální zlaté medaile.

Nyní mi dovolte, abych vzpomenul ročník 1959/60, kdy Vaši hoši byli mistry Československé republiky. Tenkrát po vítězství zdejší mně volali a gratulovali. Mně jako Hradečákovi k Vašemu velikému úspěchu. Ovšem, drazí přátelé, na takový veliký úspěch se musí, jak se říká u Vás, hodně makat. S přijatým míčem nesmí hráč moc otálet a jestli je zapotřebí, může prodriblovat jednoho hráče, žádný dribling více. Než napočítá deset, míč musí být již u volného spoluhráče, který je neobsazen. To vše se dělá v největší rychlosti, přesně, bezvadně. Jestli to Vaši hráči budou umět, pak budou mít jednou radost jako v ročníku 1959/60.

Prosím, nezapomeňte na nás, staré hráče SK Hradec Králové, jako Pepíka Neumana, beka Žabokrtského, Pepíka Černého, Vencu Petrovického, beka Borůvku, Honzu Řeháka na levé spojce a mne na pravé spojce. Když jsme tenkrát hráli za plovárnou, nebáli jsme se ani Sparty a Slavie, kteréžto kluby byly v té době nejlepšími v Evropě. Pláničku, výborného gólmana, zdejší lidé dodnes vzpomínají a rovněž i Kádi Kolenatého.

Ctěnému výboru přeji hodně úspěchu v jeho práci a hráčům samá vítězství. S mnoha krajanskými a sportovními pozdravy.“

Jsem Váš LOJDA MACHEK

Setkání v roce 1925 – vlevo Václav Petrovický, vpravo Alois Machek.