Jak v současnosti vypadá tréninkový proces B týmu?

Museli jsme reagovat na měnící se opatření, ale pořád jsme se snažili mít pět tréninků týdně. To nám fungovalo velice dobře. Když se na začátku března situace zhoršila, dali jsme klukům týden, ať trénují podle sebe, tenhle týden už zase mají rozpis individuálních tréninků stanovených od nás, mají povinnost posílat nám elektronicky data, abychom měli kontrolu. A čekáme na to, jak se situace bude vyvíjet.

Jaké je pro trenéra dělat přípravu, když nevíte, jak se budou vyvíjet aktuální opatření, ani to, kdy zase budete moct hrát?

Zažívám to poprvé v životě stejně jako všichni ostatní. Myslím, že to zanechá stopu i na klukách. V tréninku vidím, jak hrozně chybějí přípravná a mistrovská utkání – hra na větším prostoru. Béčko nemá široký kádr, takže se nám stávalo, že jsme trénovali v deseti lidech. Na hřišti to pak musí být znát. Už to trvá dlouho.

Dokážete odhadnout, jak se tahle doba projeví na hráčích na úrovni třetí nejvyšší soutěže?

Přirovnávám to k tomu, že má někdo přetržený zkřížený vaz v koleně. Když se něco takového stane, vypadne hráč na tři čtvrtě roku nebo na rok ze zápasů. I tam je vždycky vidět, že na tom klukovi taková doba nechala stopy. Někdo naskočí celkem v pohodě, někdo už se do formy nevrátí nikdy. Každá takhle dlouhá pauza pro fotbalistu – ať je v jakémkoli věku – znát je.

Projevuje se tahle doba na hráčích psychicky? Třeba na jejich motivaci, chuti do fotbalu?

Na tréninkách jsme vždycky viděli, že se kluci těší. Sice jsme museli i běhat, ale jinak jsme je záměrně stavěli tak, aby v nich bylo co nejvíc balonu, aby je to bavilo. Pořád čekáme na to, až se bude blížit start. Ve třetí lize to není profesionální prostředí, hrajeme i s amatéry. Na mančaftech, které v sezoně trénují třeba jen třikrát týdně, to bude znát hodně. Bude záležet na tom, kdo je jak schopný sám se udržovat. Když se ale rozhlížím kolem sebe, kluci z krajského přeboru nebo divize si někteří půl roku ani nezaběhali. Proto se snažíme držet pět tréninků, aby byl organismus připravený na zápasovou zátěž. Párkrát se nás sešlo víc i s dorostenci, hráli jsme na větším prostoru a tam bylo strašně znát, jak moc kluci ty zápasy potřebují. Je to úplně něco jiného než hrát na tréninku čtyři na čtyři.

Poslední zápas jste hráli 11. října. Pamatujete si ho ještě vůbec?

Jo, to bylo v Brozanech. To si bohužel pamatuju až moc dobře – jaké jsme tam dostali góly... (směje se) Chvíli mi pak ani nevadilo, že jsme mistráky nehráli, protože jsem z toho byl rozčarovaný. Ale teď už mi to vadí hodně. Člověk by si rád odkoučoval zápas, nasál atmosféru, že o něco jde.

Věříte, že se aspoň polovina ČFL stihne odehrát?

Věřím. Každopádně! Sleduju samozřejmě všechny odborníky, co kdo říká... Věřím, že se podaří přijít na nějaký systém, který by situaci zlepšil a dalo by se začít hrát. Zatím to lítá hrozně. Jednou je patnáct tisíc nakažených, pak deset... Člověk tomu nerozumí, ale věřím, že se to zlomí a začne se zase hrát.

Pohyb lidem chybí, že?

Přesně tak. Takhle lidi musejí vidět, že bez pohybu se nedá žít. Nejde to. Pak jsou plné nemocnice, protože lidi jsou méně odolní a nemocní. Vidím to sám na sobě – bude mi pětašedesát a poznám na sobě, kdy jsem na čerstvém vzduchu, kdy se pohnu, a kdy ne.