Jak zatím hodnotíš angažmá v Hradci?

Napadá mě hlavně to, že to je takové vtipné. Představoval jsem si to jinak, tenhle vývoj situace nikdo nepředpokládal. Ale beru to tak, jak to je – nikdo to neovlivní. Cukají mi koutky.

Do tvé adaptace v novém prostředí zasáhlo vyhlášení nouzového stavu. Jak ses v Hradci rozkoukal?

Byla to škoda. Právě že jsem se rozkoukával, říkal jsem si, že to půjde nahoru, a najednou to spadne na nulu. Kluky jsem stihl poznat, ale zápasy, to je jiná disciplína. Uvidíme, jak se to rozběhne.

Jak jsi prožíval to, když se ze dne na den zastavily tréninky?

Vypadalo to, že budeme týden doma, pak jsem o víkendu koukl na email, tam zase další individuální tréninkový plán... Spíš mě to pobavilo. Snažil jsem se to brát s nadhledem. Nemá cenu trápit se tím, já jsem si to aspoň vynahradil jinak – byl jsem doma s rodinou, akorát se nám narodil kluk, aspoň v tom to načasování bylo dobré. Geniální. Byl jsem každý den k dispozici, mohl jsem si to užít. Navíc už máme druhé dítě, takže nejsme vykulení jako u prvního. Co se týče rodinného života, bylo to super.

Byl jsi v nějakém kontaktu se spoluhráči? Za tři týdny si člověk moc nestihne udělat kamarády, ne?

S nikým jsem si moc nevolal, to je pravda. Máme skupinu na WhatsAppu, tam jsem sledoval, co se děje, občas jsem tam něco napsal a zeptal se. Byla to spíš strohá komunikace. Ale kluci mě přijali fajn. Jen jsem nechtěl omílat, jestli se bude hrát, nebude hrát... Tomuhle tématu jsem se ale vyhýbal všeobecně. I se známými a rodinou.

Jak jsi plnil tréninkové plány? Chodil jsi běhat do lesa?

V Praze bydlím spíš ve městě, takže jsem improvizoval. Běhal jsem po parku, po sídlišti, kde se dalo. Úplně ideální podmínky na běh tam nemám, ale nějak jsem si poradil. Moc mě to nebavilo, ale věděl jsem, že kdybych nic nedělal, bylo by to mnohem horší.

Vyhlížel jsi, kdy se začne trénovat kolektivně?

Vyhlížel, ale na druhou stranu, já si na nový režim za krátkou dobu zvyknu. Takže mi pak zase přišlo divné, že mám jet druhý den na trénink. Nastavil jsem se na to, že se ráno nasnídám, pak si jdu plnit tréninkový plán a odpoledne se věnuju rodině. Najednou jsem přemýšlel, že musím jet na trénink. A přitom to byl normální režim. Za dva dny jsem si ale zase zvykl. (usmívá se)

Jak jsi vnímal omezené tréninky bez kontaktu a ve skupinkách?

Bylo to nezvyklé, ale bral jsem to tak, že jsem si vždycky vzpomněl na to, jak jsem běhal po sídlišti. Říkal jsem si: Tady mám aspoň balon, je tady se mnou pět kluků, takže nějaká sociální interakce probíhá. Bral jsem to pozitivně, i když ty tréninky byly zvláštní. Nikdo z nás to nikdy nezažil, budeme mít na co vzpomínat.

Nezažili to ani trenéři, museli improvizovat. Jaké to byly tréninky?

Zvládli to dobře. Hlavně jsem je obdivoval v tom, že jak jsme byli rozdělení na čtyři a pak na tři skupiny, měli každý den pořádný zápřah. Byli tady od rána skoro do večera, muselo pro ně být náročné dělat čtyřikrát nebo třikrát ten samý trénink.

Teď už se snad blíží zápasy. Těšíš se?

V téhle situaci nebude nic úplně ideální, to je jasné. Četl jsem různé názory a spíš souhlasím s tím, že by se určitě hrát mělo. Sezona se dohrát dá. Dotýká se to sponzorů, města do toho dávají peníze, mělo by se něco dít. Lidi nebudou na stadionech, ale zápasy budou v televizi, fanoušci se budou mít o čem bavit. Fotbal se probudí. Samozřejmě budou divné podmínky ohledně sprch, sociálního zázemí a podobně, ale stejně si myslím, že bychom hrát měli. Čím víc takových aktivit se začne obnovovat – ať už jde o fotbal, divadla nebo kina –, tím pozitivnější signál to bude pro společnost. Je důležité vnímat, že se život trochu vrací do normálu.

Zlínský generální manažer Zdeněk Grygera varoval před vyšší pravděpodobností zranění, když se bude hrát dvakrát týdně. Máš z toho obavu?

Samozřejmě že nějaké riziko je. Jak říkám, nic nemůže být ideální. Když teď nedohrajeme, budeme zase před novou sezonou řešit, že byla dlouhá pauza od ostrých zápasů. Přátelák je úplně jiný sport.

Jak moc přemýšlíš o riziku nákazy koronavirem?

Musím říct, že nějaká obava už trochu opadla. Ale celou dobu jsem ji měl hlavně z toho důvodu, že máme doma dvě malé děti. Hlavně to druhé – když mu je čtrnáct dní, nemá žádnou imunitu. O sebe jsem strach neměl, nebál jsem se vylézt na ulici.

Po dlouhé zimní přestávce následovala hned další dlouhá pauza, s tím nikdo nemá zkušenosti. Dokážeš vůbec odhadnout, v jakém jste stavu jako hráči?

Těžko říct. To ukážou až ostré zápasy. Trénovali jsme poctivě a dost, ale uvidíme. Věřím, že na start budeme připravení dobře. Kondice bude asi dobrá, ve formě budou nejspíš rezervy. Obrovská výhoda ale je, že na tom budou všichni stejně. Takový pocit jako hráči zažíváme, když přijdeme 5. ledna po Vánocích do přípravy. Dnes už se dovolená zkrátila, ale zažil jsem už i takovou, že se na Mikuláše skončilo a přišlo se na začátku ledna. Člověk i ve volnu něco dělá, ale pak přijdete na trénink a máte pocit, že balon je hranatý, nebo že vám někdo vyměnil nohy. Bude to asi podobné.

Pokud se bude hrát, sezona se určitě protáhne do července. Tobě 30. června končí hostování. Řešil jsi, co bude potom?

S vedením jsem ještě nemluvil, jen jsme se domluvili, že si sedneme, až bude rozhodnuto, jestli se bude hrát. Já bych tady sezonu určitě chtěl dohrát. Hlavně si myslím, že by se to mělo řešit plošně – mělo by to být pro všechny ligy stejné, ne aby to každý klub řešil sám.

Dovedeš si představit, že se nějaký klub s hráči, kterým končí smlouva, dohodne na jejím prodloužení, než sezona skončí, a některý ne?

No právě – myslím, že to by byl hrozný Kocourkov. Proto si myslím, že by to mělo být sjednocené. Měly by se všechny smlouvy prodloužit do půlky července.

A co s tebou dál? Líbí se ti v Hradci?

Ano, líbí. Pro mě je důležitá kabina, ta je za mě jednoznačně super. Skvěle nastavená. I co se týče realizačního týmu, nemůžu si stěžovat. Neměl bych vůbec problém tady pokračovat.