Jak a kde jsi začínala s fotbalem?

Nejdříve jsem jezdila s bráchou na tréninky do vedlejší vesnice a tam jsem si s tátou kopala do míče a zjistila jsem, že mě to baví. Táta mě vzal na trénink do Kolína s klukama. Tam mě to také bavilo a začala jsem docházet pravidelně na tréninky i zápasy.

Kdo tě přivedl k fotbalu a kdo byl tvůj první trenér?

K fotbalu mě přivedl táta a můj první trenér byl právě táta s panem Šafrankem.

Jaké máš oblíbené číslo dresu a na jakém postu hraješ nejraději?

Moje oblíbené číslo dresu je 5. To jsem, ale bohužel nosila jenom ve Spartě, jelikož v jiných klubech bylo už zabrané. Vždy jsem ráda hrála na levém obránci či záložníkovi, ale teď v kategorii ženy jsem si oblíbila útočníka.

V jakých klubech si hrála a jaký je tvůj fotbalový vzor?

Hrála jsem v AFK Kolín, FK Kolín, FC Velim, ve Spartě, v Čáslavi a od roku 2018 jsem v Hradci. Můj fotbalový vzor je Marco Reus, i když je často zraněný. Fandím Borussii Dortmund, v poslední době se mi tam líbí i Erling Haaland.

A pokud jde o ženský fotbal?

Má oblíbena hráčka vždy byla Marta z Brazílie a teď ráda sleduji Ramonu Bachmannovou ze Švýcarska, která momentálně hraje za Paris Saint-Germain. Můj oblíbený ženský klub je právě Paris Saint-Germain, který sleduji na sociálních sítích.

Co bys řekla lidem, kteří tvrdí, že na ženský fotbal se nedá koukat?

Že na mužský se také občas nedá koukat. Hlavně by si lidé měli uvědomit, že ženy to neživí. I když mají holky profesionální smlouvy, nestačí jim to na živobytí a musí při fotbale i pracovat. To na nich nejvíc obdivuju. Je krásné, když někdo dělá fotbal z lásky k němu a z radosti. O chlapech, kteří někdy přestupují do jiného klubu jenom kvůli penězům a je jim jedno, že nebudou hrát, se to říct nedá.

Co bys poradila mladým hráčkám?

Aby se nikdy nevzdávaly svého snu a vždy pracovaly více něž ostatní. To je klíč k úspěchu. Vždy budou na vaší cestě lidé, kteří vám to nebudou přát a budou vám říkat ať to vzdáte. Nikdy to nevzdejte, protože byste jim udělaly jenom radost. Samozřejmě je taky důležité mít štěstí.

Co tě motivuje k hraní fotbalu a jaké máš cíle?

Motivuje mě, že jsem na hřišti s lidmi, kteří mají stejný cíl jako já, a to je vyhrát zápas a užít si to, co nás baví – fotbal. Je to kolektivní sport, vždycky si užijeme nějakou srandu. Ráda bych s holkama postoupila do první ligy a zkusila si ji zahrát. Máme výbornou partu, to je dobrý základ.

Komu bys poděkovala za podporu v kariéře?

Určitě rodině, to už jsem taky i udělala. Bráchovi, protože mu nikdy nevadilo, že se mi rodiče věnovali víc než jemu, a také za to, že když už měl řidičský průkaz, občas, když rodiče nemohli, mě vezl na fotbal. Když pro mě jezdil na Strahov, často zabloudil a přijel pokaždé jinou cestou. Mamka mi taky občas dělala řidiče, ale hlavně mi prala věci, myla kopačky, vařila a celkově se o mně starala a podporovala mě. S tátou byli mí nejvěrnější fanoušci, kteří byli skoro na každém zápase. Táta mi věnoval nejvíc času. Musel přežívat mé nálady. Když jsem se v autě učila, kolikrát jsem u toho usnula. On mi vzal sešit nebo tablet z rukou, abych se aspoň trošku vyspala.

Jak vzpomínáš na působení v reprezentaci ČR?

Na reprezentaci vzpomínám jenom v dobrém. Vždycky, když hrála hymna, běhal mi mráz po zádech a byl to krásný pocit. Za každou nominaci jsem byla moc ráda. Jako malá jsem se chtěla dostat do reprezentace U15, to se mi splnilo. Dokonce jsem si pak zahrála i za kategorii U17 a U19. Byla to pro mě taková třešnička na dortu – odměna za dřinu a úsilí, které jsem do fotbalu dávala. Vlastně to byla odměna pro celou moji rodinu.