Co přesně ti bylo?

Diagnóza je vyhřezlá ploténka S1L5 – dole na zádech. Nahromadily se pády, k tomu únava. Pak jsem asi nějak spadl nebo uklouzl, udělala se tam trhlinka, a jak jsem s tím pořád trénoval, tekutina v ploténce se vytlačovala ven a způsobila výhřez.

Pamatuješ si nějaký moment, kdy k tomu mohlo dojít?

Myslím si, na devadesát procent, že to bylo v létě na soustředění v Písku – asi v 87. minutě generálky s Pískem.

Necítíš se po té době léčení trochu jako doktor?

(usmívá se) No, už to mám nastudované. Zajímal jsem se o to i kvůli těmhle okolnostem.

Po vyšetřeních nebyla moc příznivá prognóza, že ne?

Byl jsem na kontrolní rezonanci v Berouně, v Hradci to měli posoudit a popsat. Doktor, který mi to posuzoval, mi řekl, že se bavil ještě s někým a že si nedokáže představit, že bych ještě někdy dělal vrcholový sport. To pro mě byla rána. Bylo to na konci podzimu.

To už jsi za sebou měl dost úmorné cvičení...

Ano, tři nebo čtyři měsíce jsem každý den chodil k naší fyzioterapeutce Evě Baranové, k paní Hamáčkové, jezdil jsem k nějakým chiropraktikům... Bylo toho dost.

Když ses po tomhle všem dozvěděl, že možná nebudeš dělat vrcholový sport, asi v tobě dost hrklo, ne?

No jasně. Hlavně to bylo ve chvíli, kdy jsem byl doma, koukal jsem večer na Ordinaci, najednou mi zavolal doktor a říká: Hele, Jirko, asi to nebude dobrá zpráva, ale nejspíš si už nezahraješ fotbal. To pro mě bylo těžké. Taková zpráva po telefonu – tři dny po tom hovoru jsem byl dost v pr...

Co jsi dělal potom?

Šel jsem to na stadion oznámit panu Frťalovi a panu Sabou, to jsem považoval za svou povinnost. Byli z toho taky špatní, za další dva tři dny mi pan Sabou volal, že mi sehnal pana doktora Buchvalda v Liberci, který mě nakonec operoval a všechno zařídil.

Ten tedy má jiný názor než předchozí doktoři?

Ano. První tři dny po tom, co mi ten první řekl, že nebudu sportovat, jsem hledal, kdo by mi to ještě mohl posoudit. Nechtěl jsem se s tím smířit. Jel jsem i na konzultaci do Brna, kde byla dřív operovaná ségra. Už tam mi řekli to samé, co pak v Liberci, ale musel bych tam čekat do března. V Liberci mě díky panu Sabou vzali v podstatě hned.

To se tvoje nálada zlepšila, ne?

Jasně. Myslel jsem pozitivně, protože jsem pořád cítil naději, že po operaci budu moct hrát. Byl jsem i naštvaný na toho prvního doktora – říct někomu takovou zprávu, když pak dva jiní doktoři tvrdí, že se to dá operovat a za tři měsíce bych mohl naplno trénovat. To naštvání mě už přešlo, teď jsem spíš rád, že můžu pokračovat.

Mohla operace proběhnout už v létě?

Asi ano. Kdybych šel do Brna nebo do Liberce hned, možná by mi řekli rovnou, že mě můžou operovat a za tři měsíce to budu mít dobré. Takhle jsem cvičil a všichni mi říkali, že se to může, ale nemusí povést. Takhle k tomu ale přistupovat nechci.

Cvičení ti nepomohlo?

Myslím, že asi pomohlo. Po operaci jsem nemusel brát žádné prášky na bolest, proběhlo to krásně. Řekl bych, že to bylo i tím, že jsem byl naposilovaný z toho cvičení.

Jak dlouhá byla operace? Je náročná?

Kupodivu prý ani ne. Výkon samotný trval čtyřicet minut, celá operace s přípravami a vším okolo něco přes hodinu. Doktor se i divil, že mi ten první řekl, že si už nezahraju. Odoperovali mi přebytečný kus, dostali se do ploténky a tekutinu, která byla uvnitř, vydlabali. Měl jsem teď čtyři týdny klidový režim, aby zbylá tekutina nevyhřezla znovu. Tři týdny jsem jen ležel, projít jsem se mohl jít na hodinu denně.

A teď?

Byl jsem na kontrole a po pěti týdnech můžu na kolo, cvičit vestoje, ne už jen vleže, můžu i plavat.

Nakonec budeš bez omezení?

Ano, doktor o žádném omezení nemluvil. Za dva týdny můžu začít klusat a v březnu trénovat naplno. Bude jen na mně, jak se budu protahovat, aby se mi nic nestalo.

Přišel jsi do Hradce před rokem s velkými očekáváními, moc jsi toho neodehrál. Jak to neseš?

Na začátku přípravy jsem se o tom bavil s trenéry, že jsem tady rok a odehrál jen třináct soutěžních zápasů. Snažím se nepřipouštět si to, nemyslet na to. Samozřejmě mě to mrzí, šel jsem sem s jinými cíli, ale zdraví se postavilo proti. Musím to tak brát.

Máš před očima jen návrat na trávník, nebo už třeba sleduješ kluky ve středu zálohy a přemýšlíš, jak se tam dostaneš?

Ne, koukám se teď jen na sebe, jak se vrátím na hřiště. Už se strašně těším, až kopnu do balonu nebo až se jen proběhnu. To mi hrozně chybí. Jestli jsou nějací kluci na mém místě, na to zatím vůbec nekoukám.

V jaké kondici budeš, až se budeš moct začít pořádně hýbat? Nemáš strach, že budeš hodně zanedbaný?

Aspoň nějaké cviky jsem vleže dělat mohl, svaly mají nějakou paměť... Jasně že je mám ochablejší, ale není to tak, že jsem v háji.

Jsi trpělivý? Vydržíš běhat kolem hřiště a sledovat ostatní, jak trénují?

Budu muset. Kdybych v tomhle doktory neposlechl, může se mi tohle zranění vrátit. To absolvovat nechci, takže to budu muset zvládnout. A já to stoprocentně zvládnu.

Je to psychicky složitější zranění než třeba zlomená noha?

Ze začátku to bylo složitější, protože jsem jen cvičil a nevěděl, co bude. Teď po operaci vím, co mám kdy dělat, což je pro mě super. Začátek byl hodně těžký – říkali mi, že můžu cvičit dva měsíce a bude to dobré, ale taky třeba rok a dobré to nebude.

Budeš moct hrát golf?

To ano, ale asi až někdy pět šest měsíců po operaci. Nechám to až na příští sezonu.

A na hřiště se chceš vrátit ještě v této sezoně?

Určitě. Rád bych se vrátil do pátého jarního kola. Nejdřív za béčko, abych se rozehrál, reálně si dávám za cíl páté kolo.

Věříš si, že budeš zase dobrý?

Jo, věřím. Můžu stát a hýbat nohama, nenechá mě to, abych se doma jen procházel a nic nedělal. Takže si občas vezmu balon a jen tak o zeď si přihraju. V noze to pořád mám.

Chceš dokázat, že očekávání, se kterými jsi přišel, dokážeš naplnit?

Je to velká motivace. Dost lidí mi říká, že jsem toho v Hradci moc nepředvedl. Rok je pryč, jsem na začátku... Hraje se to pro lidi, chci jim ukázat, že budu platný.