Jak hodnotíte podzimní část soutěže?

Byla spravedlivá. Mezi moje životní motta patří to, že každému se všechno vrátí – v dobrém, nebo ve zlém. Po šestnácti kolech to platí i pro nás.

Vstup se nám nepovedl, první tři kola jsme nevyhráli. Měl jste strach?

Strach už u mě není nepřítel, ale součást života. Pravda je, že po třech kolech – ve dvou jsme dokonce ani nedali gól – jsem věřil, že se to už musí zlomit. Pokud jde o přístup, nastavení hlav, v tom jsem neviděl problém. Možná hrálo roli, že jsme do sezony šli s velkými ambicemi. To nás mohlo svazovat. Pak se to odšpuntovalo povedeným utkáním s Varnsdorfem, které nastartovalo šňůru bez porážky. A mohlo to být ještě lepší.

V čem?

Ještě předtím v Líšni nebo pak se Zbrojovkou jsme přišli o body kvůli našim individuálním chybám. I tak to byla nejlepší šňůra za dobu mého dosavadního působení tady. V Brně jsme měli hodně blízko aspoň k jednomu bodu, každopádně v dalším utkání se nám povedlo porazit Pardubice, což do té doby nikdo nedokázal. Pak se nám povedl zápas ve Vlašimi, bohužel potom přišlo domácí utkání s Prostějovem. Už jsme se viděli na dosah barážových příček, nebo dokonce prvního místa. Tenhle zápas byl pro všechny lidi kolem hradeckého fotbalu zklamáním.

Jaké bylo nejtěžší období podzimu? Ty první tři zápasy, nebo dvě porážky v řadě proti Prostějovu a v Ústí?

Těžší to bylo po prvních třech kolech, protože vstup do soutěže je vždy důležitý. S Prostějovem a s Ústím jsme nepřistupovali dobře k základním věcem, které přitom už předtím fungovaly bezproblémově. Nastaly určité změny v sestavě, proběhly pohovory s hráči, připomněli jsme si věci, díky kterým jsme byli úspěšní. Jsem rád že si to kluci vzali k srdci a poslední dvě kola jsme zvládli.

Po prvních třech kolech se vrátil do brány Radim Ottmar. Proč jste tenhle krok udělal a jak ho zpětně hodnotíte?

Už před soutěží jsem avizoval, že oba gólmani jsou pro mě na kvalitativně stejné úrovni. V prvním kole jsem se rozhodl pro Vizoura, ale myslím, že ani kluci mu nepomohli k tomu, aby získal jistotu. Nejdřív jsem se rozhodl pro Radimův návrat jako pro řešení z krátkodobého hlediska, ale on svou šanci chytil za pačesy tak, že už nebyl důvod sahat do toho. Vliv mělo i Vizourovo zranění – měl skoro dva měsíce problémy, žili jsme v obavách, že to bude závažnější zranění. Klobouk dolů před ním, že i přes bolest a potíže byl neustále součástí kabiny.

Druhým důležitým krokem byl přesun Kristiana Zbrožka z pozice stopera do středu zálohy. Co tam přinesl?

Jednoznačně to vidím jako jeden ze zásadních momentů. Zpevnila se tím obranná fáze, do zálohy se přesunul dispečer s velkými zkušenostmi z druhé ligy. Do kabiny přinesl s Erikem Prekopem čerstvý vítr. Víme všichni, že po zranění Jirky Kateřiňáka se nám nepodařilo najít tvůrce hry. Když se do téhle role dostával Christian Frýdek, zranil se i on. V budoucnosti to může být třeba David Doležal...

Ten dostával v závěru podzimu dost příležitostí. Jak hodnotíte jeho progres?

Někdy to tak je, že všechno zlé je k něčemu dobré – nebýt zranění, on nebo Dominik Soukeník by tolik prostoru spíš neměli. Je pro mě pozitivní zjištění, že se s tím dokázali vyrovnat. Vzhledem k věku a zkušenostem měla jejich výkonnost někdy kolísavou tendenci, ale splnili to, co jsem od nich čekal.

Dominik Soukeník nakukoval do sestavy už v minulé sezoně. Je teď jedním ze základních kamenů?

O talentech mluvím vždy opatrně. Každý trenér zažil spoustu takových, kteří přechod z mládežnického do dospělého fotbalu nezvládli. Souky už s námi je rok a půl, adaptuje se postupnými kroky, je vnímavý, má neskutečně čistý charakter, je pracovitý a ví, co chce dokázat. Jeho minuty v základní sestavě byly odměnou za to, jak se chová na tréninku, jak pracuje, jak přistupuje k tomu, co obnáší profesionalismus.

A David Doležal? Ten je v áčku jen půl roku, v závěru podzimu se prosazoval víc a víc.

Je to jeden z místních talentovaných hráčů. Jeho adaptace na kabinu, na jinou intenzitu... Je potřeba být trpělivý. Nemůžeme si myslet, že z něj hned bude velký hráč. Jsem ale rád, že má v sobě pokoru a úctu k tomu, že tady s námi může být.

Co byl pro vás nejcennější zápas podzimu? Na Žižkově? Na Julisce v posledním kole?

Já bych jmenoval tři utkání – domácí s Varnsdorfem, ve kterém jsme si fotbal užívali, pak Žižkov a Duklu. Na Žižkově jsme to zvládli, i když jsem vnímal pochybnosti o tom, že hrajeme se třemi defenzivními záložníky. Já je ale takhle nerozděluju – pro mě to jsou hráči, kteří mají útočné i obranné role. Taky byli Rob se Soukym odměněni góly. A v zápase na Dukle kluci splnili do puntíku to, co jsme si před ním řekli.

Blížilo se sedmdesát minut na Julisce ideálu toho, co bychom chtěli hrát?

To se odvíjí od sebevědomí. Na Duklu jsme jeli s pokorou a respektem k soupeři, protože to je tým, který se netají ambicemi postoupit do ligy z prvního místa. Kluci byli maximálně koncentrovaní na úvod utkání, který se nám povedl. To nám vlilo energii do žil a zápas jsme mohli rozhodnout daleko dřív. Na druhou stranu, vítězství je pak o to sladší, když pro nás byl závěr hektický. Na to se už dneska nikdo neptá a na dovolenou jedeme s pocitem, že jsme konec podzimu zvládli.

Pokud jde o produktivitu, spoléhali jsme hodně na Adama Vlkanovu. Tomu se podzim povedl mnohem líp než předchozí jaro. Jaká je teď jeho role?

Důvody toho, proč mu nevyšlo jaro, známe. Byla tam zranění, nedoléčené věci, které měly vliv na jeho výkon. Sedm gólů a devět asistencí na podzim, to je nadstandardní. Každopádně Vlčák je hráč, který má velké ambice, klade na sebe velké nároky, hlavně je ale součást týmu. Vnímám jeho přínos jako vyvrcholení společné práce, za kterou je odměněný. Je to rozdílový druholigový fotbalista, musíme se snažit vychovat si takových Vlčáků co nejvíc. Jsem rád, že mu drží zdraví a nepřišli jsme o něj, protože pro nás byl klíčovým hráčem.

Po podzimu máme třicet bodů stejně jako loni. Zatímco v minulé sezoně jsme díky tomu drželi barážovou příčku, letos jsme pátí. Je to lepší výchozí pozice pro jaro?

V úvodu soutěže jsme byli i na sestupových příčkách. Řekli jsme si, že horší to být nemůže a že teď z nás budou lovci, kteří budou honit kořist. Chci, abychom jimi byli pořád. Čeká nás čtrnáct kol a souhlasím s tím, že to je dobrá výchozí pozice. Kdybychom zápas na Dukle nezvládli, mohli bychom se bavit o nepovedeném podzimu. Nechci říkat, že teď jsme spokojení, ale platí, co jsem řekl – že je naše postavení spravedlivé. Ve třech měsících, které nás čekají, se může stát spousta věcí, určitě nezůstaneme uchlácholeni tím, že jsme zvládli Duklu, a teď to půjde samo.

Když jste v létě 2018 přišel, vedení před vás postavilo tříletý plán, na jehož konci chceme být mužstvem schopným konkurence v první lize. Teď jsme v polovině – odpovídá podle vás stav týmu tomuto cíli?

Dovolím si říct, že se nám povedla nastavit kabina. To je základ úspěchu. Kluci vytvořili partu, která dokázala zvládnout i zápasy, které se nám nedařily herně. Pokud jde o tříletý horizont, jsem realista. Vím, že to nebude jednoduché, protože druhá liga je nevyzpytatelná. Podzim nebyl nikdy tak nabouchaný, aby s myšlenkami minimálně na baráž pracovalo šest sedm mančaftů. Jsou týmy, které kupují drahé hráče, vsadily na jednu kartu, já jsem rád, že my nepanikaříme, neděláme drahé přehmaty. Věříme našim klukům, i když okysličení je důležité. I kdybychom se pro někoho rozhodli, musíme to udělat s chladnou hlavou a maximálním uvážením, aby byl nový hráč pro mužstvo opravdu přínosem. Určitě to nebude tak, že přijde čtyři pět nových tváří.

Jaká tedy bude zima? Budeme do A týmu zapracovávat hráče z béčka a dorostu?

Součástí filozofie klubu je to, aby tihle hráči dostávali prostor, aby si přičichli k velkému fotbalu. Do zimní přípravy vezmeme dva dorostence, dva kluky z béčka. Přijdou další, které jsme si vyhlédli. V zimní přípravě máme prostor a čas vyzkoušet i hráče, o kterých možná teď nikdo nic neví, ale určitě to není tak, že se z nich najednou vyklube pět jmen do základní sestavy. Mají potenciál jednou se do velkého fotbalu dostat, ale zdravé jádro tady teď je a my musíme být opatrní, abychom každého nového hráče měli dobře načteného.

Trvalým bolavým tématem je stadion. Jak moc se vývoj situace kolem něj promítá v kabině?

Nejdřív bych odpověděl za sebe. Všude, kam přijdu – ať to jsou sportovní semináře, moje bydliště, domov na Slovensku –, se mě jako první lidé neptají, kolikátí jsme v tabulce, ale jak to vypadá se stadionem. Jsem tady teprve rok a půl, ale vidím, že víra v to, že bude, je pořád tak padesát na padesát. Před půl rokem se mělo stavět, pak se to shodilo... Lhal bych, kdybych tvrdil, že kabina to nevnímá, ale určitě to nemá vliv na náš výkon. Samozřejmě bychom byli rádi, kdyby přišlo čtyři pět tisíc lidí, ale tohle jsou objektivní důvody, proč tomu tak není. Už jsem několikrát říkal, že naším úkolem je dostat je sem svými výkony a postavením v tabulce. Všeobecně to je těžké – i v první lize jsou krásné stadiony, na kterých je tristní návštěvnost, ale každopádně budu tvrdit, že by bylo smutné, kdyby lidé, kteří na to mají vliv, nedotáhli stadion do konce. Tenhle klub má takovou tradici... Není to pro nás, je to pro lidi, kteří tady žijí. Pevně věříme, že v březnu se zodpovědní rozhodnou správně a že kromě cyklistů sem budou jezdit i kamiony, vedle zajíců se tady budou prohánět bagry a kromě lišek a bažantů budeme z tribuny pozorovat i cihly a stavební dělníky.